Vlčí klenot - Ep. 1.

27. června 2013 v 17:04 | Velerina |  • Vlčí klenot 2
Tento příběh věnuji své nejlepší kamarádce, která miluje vlky. Děkuji, že stojíš vždy při mne. :)


Běžela jsem lesem, neznámo kterým, neznámo kam. Někam mne táhnul jakýsi pach, pach květin a krve. Běžela jsem, stále stejným lesem, stále stejným směrem. Avšak pach sílil. Čím víc jsem ho cítila, tím větší rychlostí jsem běžela. Jenže pak jsem se prudce zastavila. Cítila jsem čísi přítomnost. A pak... zjevil se přede mnou vlk. Byl zvláštní. Možná svou velikostí (byl velký jako medvěd!), možná svýma modrýma očima.
"Kdo jsi?" zeptala jsem se, nevím co mne to popadlo, mluvit s vlkem.
Vlk zavrčel a já pohlédla na jeho velké tesáky.Já jsem ty, Alenaid,poslal mi myšlenkami a najednou se všechno začalo točit. Padla jsem do mdlob.

"Alenaid? Alenaid! Vstávej, musíš do školy!" Probudil mne známý hlas mé nejlepší kamarádky Barbory. Bydlela jsem s ní od té doby, co mí rodiče zemřeli. Zemřel i můj mladší bráška - ach, tak moc se mi stýská po tom našem dovádění na zahradě. Možná se ptáte, jak zemřeli. Zabilo je to velké stvoření z mého snu. Vlk. Tenkrát mi bylo tak pět. Procházeli jsme se v lese, když vtom z keře vyběhl obrovský vlk. Chtěl po mně vyjet, ale táta se mu postavil do cesty. Viděla jsem, jak se mu vlk zakousl do krku. Ten pohled, jak mu z rány srší krev mi udělal jizvu na srdci. Vlk se podíval na mne svýma krvelačnýma očima a vycenil své tesáky od krve. Zaječela jsem a začala utíkat jak jen jsem dokázala. Hlavou se mi honily ty pohledy na vrčícího vlka s tesáky od krve a krev sršící z otcova krku. Mé zornice byly rozšířené hrůzou. Avšak vlk mne brzy dohnal. Zastavila jsem.
"Proč?" začala jsem zatím jen s roztřepaným hlasem. "Proč?! Proč jsi mi zabil rodiče?!" zařvala jsem na něj. Já... Omlouvám se, ale já musel. Stejnou bolest mi způsobili oni!"Poslal mi myšlenkami, zakňučel a odběhl. Padla jsem na kolena a rozbrečela jsem se. Byla jsem vysílena jak během, tak tou hrůzou, co jsem v ten den zažila.

"Jo, už vstávám, mami..." řekla jsem arogantním hlasem a pousmála jsem se. Bára se zašklebila, vzala polštář a praštila mě s ním tak silně, že mě z mého sedu dostala zpátky do lehu. Chvíli jsem ležela s polštářem přes obličej, nehnula se a nic neříkala.
"Alenaid? Alenaid?!" Slyšela jsem, jak panikaří, ale nic jsem nedělala. Ale pak mi odkryla obličej a viděla, jak se směju.
"Ty simulantko jedna!" zařvala na mě a pak se tomu zasmála, stejně jako já. Ale potom, když se otočila, hodila jsem na ní polštář. Pomalu se na mě otočila a já viděla ten její ďábelský úsměv. Chopila se polštáře a praštila mne s ním.,A tak začala naše polštářová bitva. Po chvíli bitvy a tvoření modráků jsme obě ležely na posteli, pokryté peřím z polštářů, které naši válku nepřežily.
"Oh můj bože, co jste to tu dělaly?!" přiřítila se do pokoje Margaret, Bářina matka. "Mno, to je jedno, ale měly byste přidat, je tři-čtvrtě na osm," oznámila nám a pomohla nám vstát.

Ve škole se nedělo nic moc zvláštního. Akorát jsem se dobře vyspala. Ale ze školy jsem šla sama. Bára si musela něco zařídit. Po cestě jsem našla zvláštní dřevěnou flétnu; zvedla jsem ji a ani nepostřehla, že na ni hraju jednoduchou melodii. I přesto, že byla jednoduchá, byla krásná a já si všimla, že ji odněkud znám, ikdyž nevím odkud. Něco za mnou šustlo. Přestala jsem hrát a pohlédla za sebe. Chvíli se nic nedělo, ale pak jsem je zahlédla. Ty známé, krvelačné oči.
"Takže sis přišel i pro mne...?" řekla jsem jen tak, anichž bych přemýšlela.
"Ne. Nemám potřebu tě zabíjet. Ale podle té melodie... Odkud ji znáš?" zeptal se mě vlk.
"Nevím. Prostě mě napadla a tak jsem ji zahrála."
"Hmh. To ale znamená, že musíš jít se mnou," řekl vlk a popošel blíž ke mně.
"Ale já nemůžu," namítala jsem,"Margaret by o mě měla starost."
"Zapomeň na ně!" zavrčel vlk a vycenil zuby, "Není to tvá pravá rodina. Já znám tvou pravou," nabídl vlk klidnějším hlasem.
"Pravou... rodinu...?" řekla jsem docela zaujatým hlasem.
"Ano, pravou. Alenaid, ty nejsi člověk, jsi něco víc!" naléhal vlk.
Možná má pravdu. Vždy jsem se cítila jiná...,pomyslela jsem si a přikývla vlkovi. "Ale slib mi, že mě nesežereš, jako mé rodiče," dodala jsem podezíravě a on přikývl.
A tak jsme šli lesem, stále hlubším a temnějším. Až pak jsme dorazili na mýtinu s pítkem uprostřed.
"Kde jsme?" zeptala jsem se vlka, ale ten mlčel. Došli jsme k pítku a já si všimla slov vyrytém na něm. Avšak nemohla jsem je přečíst, protože byly v latině.
"Bellum ominum contra omnes," přečetl vlk,"to znamená Válka všech proti všem." přeložil a podíval se na mě svýma očima. Tentokrát mi nepřipadaly krvelačné, ale spíš krásné. Začervenala jsem se a odvrátila oči jinam. "Al? Dej mi svou ruku. Prosím," požádal mě.
"Proč?"
"Potřebuji tvou krev. Jen kapku."
"Co?!"
"Věř mi," řekl a udělal psí oči. Sakra. Těmhle jsem neodolala. Podala jsem mu ruku a zavřela oči. Opatrně mě kousl a nechal kapky krve kapat do pítka. Otevřela jsem oči a - k mému údivu - místo vlka přede mnou stál půvabný chlapec. Chvíli jsem se na něj dívala a nepostřehla, že jsem úplně červená. "A-Al? Jsi v pořádku?" díval se na mne a měřil mi teplotu. "J-jo, jsem ok." odpověděla jsem a konečně se přestala červenat. Zavázal mi ruku. Voda v pítku začala vřít a rudnout. Nakonec vlk - teď už chlapec nabral rudou vodu do dlaní.
"Vypij to a naráz. Jo a lepší, když zapomeneš jak to chutná," poradil mi a já se napila. Měla jsem sto chutí vyplivnout vodu ven, protože to chutnalo jako chcíplotina. Ale ovládla jsem se. Pro něj.
"Mimochodem, vadí mi, když mi říkáš vlku. Jsem Max."

"Maxi? Mě... Je blbě..." řekla jsem, popadla jsem se za břicho a svalila na zem. Lil ze mne pot a svíjela jsem se v bolestech. Omdlela jsem...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kiiikiseek kiiikiseek | Web | 18. srpna 2013 v 14:23 | Reagovat

WoW.. :o nemám slov... prostě krása :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama