Vlčí klenot - Ep. 2.

27. června 2013 v 18:02 | Velerina |  • Vlčí klenot 2
Takže je tu další díl Vlčího klenotu. Tentokrát tu bude "trochu" lásky! :P

Když jsem se probudila, ležela jsem v posteli, Max ve vlčí podobě mi ležel u nohou a spal. Zřejmě měl zlý sen, protože sebou trhal. Pozorovala jsem ho a začala jsem mít smíšené pocity. Cosi mi říkalo, že ho miluji, ale cosi že ne. Nebyla jsem si jistá. Byl nádherný. Milovat ho, nebo ne?
Zlaté oči svítící do tmy,
varující před jeho ostrými drápy.
Jeho srst, co s úplňkem zničí všechny dny.
Zbytečné slunce, co ničí vlčí sny.
Zažít svobodu a lásku, která uchvátí
vše živé a odvede je do světa zapomnění.
Nastane bezesná noc,
kde vlci naleznou svoji původní moc.
Tohle jsem v Maxovi viděla, v tom jeho černém kožichu a vůni fialek, kterou jsem u něj neustále cítila. Vždy, když jsem to cítila, byla jsem jak zhypnotizovaná. Ano. Něco k němu cítím. Nejspíš. Možná? Takhle jsem ho pozorovala asi tak půl hodiny, dokud se neprobudil. "Všechno v pořádku, Al?" zeptal se mne, když se probral.
"Jo, jsem vpoho, ale mám celkem hlad," přiznala jsem.
"Ok, jdu něco sehnat," řekl a vyběhl z dřevěné chatrče, ve které jsme byli. Byla útulná. Měla i krb a ložnici. Začala mi být zima a tak jsem chtěla zapálit dříví v krbu, ale žádné tam nebylo. A tak jsem vyšla z chatrče, abych se po nějakém podívala. Nikde nic. Ani Max se neukazoval a to už se pomalu stmívalo. "Hmm... Max se naukazuje, mohla bych pro nějaké dřevo do lesa," řekla jsem si a vydala se ven. Cestu jsem si značila křížky vyřezanými do kůry stromů. Už byla docela tma, cestu mi ozařoval úplněk, když vtom mě znovu popadla bolest a já padla na všechny čtyři. Čekala jsem, že omdlím, ale nestalo se tak. K mému údivu mi začaly růst chlupy! Začala se mi protahovat tvář, až z ní vznikl čumák. Pak už mi bylo všechno jasné. Byla jsem vlk. Začala jsem panikařit, no přiznejte si, kdybyste se najednou proměnili ve vlka, taky byste panikařili. Ale nakonec jsem se uklidnila v domnění, že je to jen sen. Abych se uklidnila víc, šla jsem se proběhnout po lese. Běžela jsem lesem, neznámo kterým, neznámo kam. Ucítila jsem pach - pach krve a fialek. Fialky. Max. Tak jsem se rozběhla za ním. Ale když jsem dorazila na místo, byly tam jen fialky. Hodně fialek. Fialkové pole. Byl tam velký kámen, odkud bylo vidět na měsíc. Stoupla jsem si na něj a měla nutkání zavýt. Nutkání však bylo příliž silné, a tak jsem zavyla. Zavyla jsem píseň vlků, která mi připadala smutná a vzlykala jsem při ní. Vzadu něco šustlo. Přestala jsem výt a otočila jsem hlavu směrem, odkud šustění pocházelo. Stál tam. Černý vlk se zlatýma očima zařícíma do tmy. Max.
"Wow. Ty jsi.. překrásná," řekl Max rozpačitě, popošel ke mně a nespouštěl ze mne oči. Vlastně jsem si nevšimla, jak vypadám. Když jsem se otočila dopředu, všimla jsem si jezírka před kamenem. Podívala jsem se do něj - a strnula. V odraze byl vlk, bíly jako sníh, třpytící se v měsíčním svitu.
"No... dík..,"poděkovala jsem mu a začervenala jsem se. Max se na mne usmál a zvedl hlavu k měsíci. Začal výt. Jeho píseň zněla jinak, ale byla mnohem krásnější než ta moje. Chtělo se mi při ní brečet. Zvedla jsem hlavu a přidala tu svou. Byli jsme sehraní a společně nám to znělo překrásně. Mohli bychom za to dostat "Slavíka", ale lidé vytí slyší jinak než my, vlci...
My love, leave yourself behind.
Beat inside me, leave your blind.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama