Vlčí klenot - Ep. 5

28. června 2013 v 18:07 | Velerina |  • Vlčí klenot 2
Další kapitolka! Za chvíli nejspíš budu muset improvizovat. :)

"Styx... není to řeka mrtvých? Jako... převozník přes řeku Styx." řekl překvapeně Nick, nejmladší z nich.
"Může mi někdo vysvětlit, co znamenají ta latinská slova?" zeptala jsem se.
"Jsou to naše pravá jména. William = Scion, Max = Jarion a ty nejspíš Styx. Já jsem Resto, Jerod = Lyrex, Nick = Ingilo, Lexa je Miring. Jo, a Sam je Lerrian." vysvětlila Sára.
"Takže se utkám s... Williamem." Byla jsem zděšená. To bylo přesně to, co jsem nechtěla. Klepaly se mi ruce a radši jsem skrývala svůj zděšený výraz pod vlasy.
If you wanna get out alive,
o-oh run for your life! zněla mi v hlavě píseň od Three days grace. Ihned mi to však zvedlo sebedůvěru...
"Al, řekni, až budeš---"
"Jsem připravená. Neodkládejme to." přerušila jsem Willa. Všichni na mne vrhli nejistý pohled, ale jakmile zahlédli můj jistý úsměv, povzdechli si.
"Nu což. Když si je takhle jistá, je k ničemu jí bránit." nenamítal Jerod. Musela jsem se uculit. William si je povzdechl. "Když to chceš... Sejdeme se u vstupu do lesa." řekl, kolem nás se něco mihlo a zmizel.
Stáli jsme u lesa, všichni plní nejistoty a nervozity. Z lesa se táhla podivná atmosféra. Řekla bych, že jsem zaslechla i zaječení, ale to jsem nemohla potvrdit. Všechno tu bylo zvláštní a já bych řekla, že mi ten les i naháněl hrůzu.
"Takže jsme tu všichni? Sam, Jerod, Max... Ano, jsme tu." začal Will a zatleskal rukama. "Nechť zkouška začne!" prohlásil, všechno kolem mě se zatočilo a najednou jsem stála v lese pokrytém mlhou. Rozhlédla jsem se kolem. Vše mi připadalo známé, ikdyž to vypadalo všude stejně a já tu nikdy nebyla. Kamsi jsem zírala, někam se na chvilku zadívala a když jsem se pohledem vrátila...
"Ahoj, Al. Dlouho jsme se neviděly... teda já tebe." smála se maniacky žena v bílé vlčí kožešině, která stála přímo přede mnou, opírajíc se o jeden ze stromů. Vyděsilo mne to. Ale co na ní bylo nejdivnější... Její pokožka byla bílá jako sníh, nehty dlouhé a ostré jako drápy, dost možné, že to drápy byly, místo řezáků tesáky a oči... o těch ani nemluvě. Belmo bylo černé, duhovka zlatá a zornice rudá jako krev.
"Kdo jsi?" zeptala jsem se odvážně.
"Já jsem ty," uculila se.
"A kdo jsem tedy já," zeptala jsem se podruhé.
"To se neznáš?" pokrčila ramena.
"Ne. Doposud jsem si myslela že ano, ale to se změnilo..." nevzdávala jsem se.
"Tss. No tak dobře. Já jsem Styx. Vlčí duše v tobě." ušklíbla se. Tato věta mě vyděsila. Proč je tu? Blíží se mi nebezpečí, nebo co? ptala jsem se sama sebe. Odpověď jsem však našla dřív, než jsem myslela.
"Neboj, nejsem tu k něčemu takovému. Jen jsem tu, abych ti pomohla při té zkoušce. O to, jestli zmizím, se nestarej, nejsem schopná utéct." ukázala na řetěz připoutaný k její noze a obrátila oči v sloup. Poslední dobou mě hodně věcí udivovalo, myslím, že dokonce příliš moc...
Chvíli jsem bloudila v lese, dech se mi zvyšoval nejistotou a srdce bilo strachy. Styx se ušklíbla, jako by ji moje příznaky strachu bavily.
"Co je tu k smíchu?!" vyjekla jsem na ni. Úsměc jí zmizel ze tváře.
"V téhle kondici chceš bojovat s tím hezounem, jo? No tak to je náš život v háji." pokrčila rameny, zjevně se mě snažila vyprovokovat.
"Jo, no a?" znejistěla jsem svou vlastní odpovědí.
"To chceš zahodit náš život?! Tak hele. Mám pro tebe návrh." řekla lstivě.
"Říkej. Přijmu jakoukoliv pomoc, klidně i od sama ďábla."
"No, tak tady ji máš, od sama ďábla, jaks' chtěla!" ušklíbla se, luskla prsty a já se octla na nějakém bojišti. Místy hořelo, místy ležely těla lidí, v obličeji byla vidět hrůza, kterou v posledním momentě zažili.
"Jestli chceš přežít, bojuj se mnou a ovládneš mou moc. NEBO ZEMŘEŠ." poslední slova se rozmíhala všude kolem a mě popadla hrůza. Chtěla jsem pomoc od ďábla - zde ji mám! Popadla jsem se za hlavu a na zem padaly kapky slz. Všude se ozýval hlasitý maniacký smích. V ruce se mi octla dýka. Nápřáhla jsem ruku, chystala jsem se to ukončit. V ruce jsem ucítila zašimrání.
"Nedělej to, Alenaid. Všechno zde je jen ve tvé hlavě. Uklidni se a všechno zmizí..." ozval se jemný hlas za mnou. Zvedla jsem překvapeně hlavu a viděla, jak cizí ruka drží tu mou s dýkou. Zhluboka jsem se nadechla a opravdu. Maniacký smích ustal a bojiště se proměnilo na louku plnou fialek.
"Hodná holka." ozvalo se opět za mnou a já se rychle otočila. A k mému úžasu... přede mnou stála dívka s perutěmi. Její vlasy byly dlouhé a bílé, její hlas pošimral na srdci pokaždé, když jsi ho uslyšel. Celé roky jsem ji postrádala a teď tu stojí přede mnou a usmívá se. Po tváři se mi hrnuly další slzy.
"Tak dlouho... jsi chyběla... a teď tu stojíš přede mnou..." vyhrkla jsem ze sebe...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama