Píseň andělů - kapitola 4.

28. července 2013 v 16:44 | Velerina |  • Píseň andělů 2
Dálšíí kapitolkaaaa :D Už totálně nevím co mám napsat na uvítanou :D

"Takže... já se můžu vrátit?"
"Ano, ale jen jednou a to napořád," řekl Felix a stiskl Elianiny ruce. "Vše není ztraceno... přesně jak říkal Prim," dodal s úsměvem na tváři. Elia se taky usmála a stoupla si.
"Dobře. Zítra vyrazíme na tu horu, ale musíme mít dostatek síly. Takže si teď půjdeme lehnout," řekla svůj návrh Elia a Felix přikývnul. Lehl si na svoji postel a přikryl se. "Dobrou..," zamumlal. "Dobrou," odpověděla Elia. Felix usnul, ale Elia nemohla zavřít oči. Pokaždé, když je zavřela, objevil se jí před očima ten démon, co zničil všechno, co kdy měla. Navíc jí také došlo, že palác nevydrží zamrznutý moc dlouho. Je logické, že za chvíli led ztaje a palác se zhroutí. To znamená, že Zlo bude mít větší moc a nastane věčná noc. A to Eliu děsilo. Proto si sedla a zalétla pohledem k Felixovi. Připadal jí krásný, když spal. A nejen když spal. Vstala a přišla k Felixově posteli. Felixe probudilo, když ucítil, jak si Elia lehá k němu do postele.
"Co to děláš?" podivil se.
"Nemůžu usnout," zašeptala. Felix to pochopil a udělal jí místo. Když si lehla zády k němu, přitulil se k ní a objal ji. Elia nevěděla proč, ale když byla s ním, cítila ohromné bezpečí... a také zvláštní pocit. Srdce jí vždy tlouklo rychleji a její dech se vždy také zrychlil. Jak tam s ním ležela, najednou začala zpívat melodii, kterou dobře znala, avšak nikdy ji neslyšela. Byla velmi uklidňující a tak je oba uspala... V noci však měla noční můru. Viděla člověka a holubici, kteří se milovali. Avšak pak tam přišel démon a oba zabil. Holubice se potom proměnila na bílého páva, ale člověk zůstal mrtvý...
Když se Elia probudila, byla v posteli sama. Sedla si a porozhlédla se po pokoji. Nemohla však Felixe najít. Převlékla se tedy a šla dolů do hospody. Stoupla si k pultu a zeptala se barmana: "Promiňtě, nevíte, kde je ten chlapec z minulé noci?"
"Myslíte Felixe? Hmm, dnes ráno šel ven, říkal něco o tom, že šel sehnat nějakého koně. Takže nejspíš bude ve stájích pana Falkericha. To najdeš, když půjdeš po cestě pořád do kopce. Je to na kraji vesnice," poradil barman, Elia poděkovala a už chtěla vyjít ven, kdyby jí cestu nezatarasil jakýsi mládenec. Vypadal na 18 a byl velmi sebejistý.
"Slečinko, snad nechcete jít ven sama! Nechcete jít se mnou? Můžu vám ukázat svůj dům," šklebil se chlapec. Barman se zdál, že něco chce namítnout, ale nic neudělal, protože se neodvážil.
"Radši řeknu ano, je to syn generála," pošeptal mi barman.
"Ten páprda má pravdu, můj otec je velmi silný," řekl a začal si protahovat své svaly. Avšak to mě naštvalo.
"Neříkej mu páprda. Sice již není mladý, ale je velmi rozumný a hodný," téměř jsem ta slova zasyčela. "Jo, jo, tak půjdeš se mnou, kotě?" řekl a začal si pohrávat s pramínkem mých vlasů.
"Nech mě být!" řekla jsem a vytrhla mu pramínek vlasů z ruky.
"Ale, ale! Nechceš snad, aby můj otec na tebe povolal vojáky, aby tě zatkli!"
"Ať si ten tvůj tatínek klidně povolá ty vojáky, ale na ni nevstáhneš ani ruku!" ozvalo se za klukem. Ach, Felix přišel v pravý čas. Kluk se otočil a začal se smát.
"Ahahahaha! Myslíš si, že dáš vojáky mého otce? Jsou tvrdě trénovaní!"
"Ne. Nemyslím si, že dám jeho vojáky," řekl Felix a kluk se začal smát ještě víc. "Ale tvého otce ano. Dokonce tady Elia je silnější než tvůj 'papá'." Kluk se zasekl. "Vážně?" řekl tajemně.
"A jak tedy VY trénujete na souboje?" zeptal se.
"No, já netrénuju, ale dala jsem už 4 démony zároveň," odpověděla jsem a kluka to docela vyděsilo. Ale nevzdal to.
"No, můj otec má sílu 10-ti démonů!" vychloubal se.
"Vážně?" Felix začal křupat klouby v ruce. "To stojí za zkoušku!" prohlásili jsme jednoznačně. Celá hospoda nás bez dechu pozorovala.
"Dobře! Chtěli jste to! Pojďte za mnou, dovedu vás za ním a můžete si dát souboj," řekl a ani nečekal na nás a už šel za jeho otcem. Viděli jsme, jak si mne ruce.
"Elio, mohla bys to, prosím, nechat na mě?" poprosil mne Felix a já přikývla.
"Ale pokud na tebe zkusí něco nekalého, přidám se, ok?"
"Ok." Dohodli jsme se a podali si ruce.
"Ale! Chcu takovou menší sázku," prohlásil kluk před vchodem do kanceláře jeho otce. "Pokud prohraješ, uhm, Felixi, ta holka je moje." Znejistěla jsem.
"Dobře," podal si s ním ruku Felix.
"Heee?! Felixi, ty..," nedokončila jsem větu, protože mi Felix položil ruku na rameno a mrknul na mě. Usmála jsem se. Možná, že bych mu měla věřit, projelo mi hlavou...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama