Vlčí klenot - Ep. 6

20. července 2013 v 21:06 | Velerina |  Vlčí klenot
Ahoj! Takže jak už psala Leriana, jsme zpátky z tábora, kde nám bylo skvěle. Ale teď už jsem doma, takže můžu psát dále. :) P.S. Pardon za zpoždění, moc se mi do toho nechtělo :D

"Ano, za to se omlouvám. Dlouho mi trvalo, než jsem si něco ujasnila," sklopila oči a styděla se za sebe.
"Misskel? Co tu chceš...?!" zavrčela Styx na anděla stojícího přímo přede mnou.
"Ale, ale. Vidím, že ses docela zmocnila Alen. A málem se ti podařilo přinutit ji dát ti svou duši. Co bych mohla očekávat od démona, parazitujícího v těle 15-ti leté dívky."
"Tss," ušklíbla se ďábelsky Styx. "To si myslíš, že je zas tak bezmocná? Přece by ji Takuto nevybral jen tak náhodně. Cítil v ní sílu, kterou mimochodem cítím i já."
Takuto? A to je sakra kdo? Pomyslela jsem si nechápavě. Dost jsem v tom plavala, to mi však bylo jisté.
"Uh. Dost oxidování," řekl anděl, luskl prsty a Styx byla ta tam.
"Mi-Misskel? Takuto? Kdo to je?" zeptala jsem se.
"Misskel je mé jméno. A Takuto... Takuto byl tvůj adoptivní otec, který do tebe zapečetil Styx," odpověděla mi jasně, konečně jsem se v tom zorientovala. Ale jedna věc mě překvapila.
"Adoptivní? Já měla adoptivní rodiče?"
"Ano," přikývla Misskel, "to byli ti, jejichž smrt jsi viděla..." než dokončila větu, zařvala jsem: "Když tamti byli adoptivní, tak kdo sakra jsou mí praví rodiče?!" Zornice jsem měla rozšířené, slzy se mi linuly po tváři. Cítila jsem jejich teplotu a taky tep mého srdce. Dělala jsem si naděje, že mí rodiče - ti praví! - ještě žijí.
"To ti zatím nesmím říct. Není to mým posláním, ba naopak - mám to zakázáno!" Mé pocity se mísily. Byla jsem smutná, má naděje napůl vyprchala, a zároveň bych nejraději vymlátila duši ze všech okolo.
"Klid! Je však v osudu dáno, že je v blízké době potkáš," ujišťovala mne Miss. "Teď však nemáme příliš času," řekla spěšně a chytila mne za paže.

"Jak to s nima vypadá?" zeptal se Maxwell Lexy. Ten však jen otevřel oči a hodil na něj smutný výraz v obličeji. Max se zděsil.
"Co?! Povídej!" naléhal, se strachem v hlase. Bál se o svou kamarádku - ne. Cítil k ní něco víc.
"Williama jsem viděl. Byl vpoho. Ale Alenaid, ať ji hledám jak chci, nikde ji nevidím. Jakoby se vypařila," konečně ze sebe dostal Lexa.
"To stačí. Jdu ji najít," stiskl pěst a už chtěl vyrazit do lesa, jenže Samantha ho zastavila.
"Ne. Nechoď tam," řekla a přiblížila svá ústá k Maxovu uchu. Ten se mírně začervenal a chtěl ji odstrčit, ale než to udělal, Sam mu něco pošeptala.
"Za prvé: Will by si tě s ní spletl a ty bys byl mrtvej. A za druhé: Ještě pořád cítím její pach a přítomnost," dořekla a Max se sesypal na zem. Díky bohu, že se nic nestalo. Věřil Saminým intuicím - nikdy se nemýlily.
"Ale něco mi dělá starost. Cítím přítomnost i někoho jiného." Všichni se na ni udiveně podívali. "Koho?" zeptali se Sára a Jerod ve stejnou chvíli.
"Nevím. Ale ten pach je velmi příjemný, skoro až se mi chce spát." Všichni vrhli zaujatý pohled na les. Co se to tam sakra děje?! ptali se sami sebe.

"Moje pravé jméno? Poslání?! Co to..." chytla se Al za hlavu.
"Alenaid. Chceš slyšet své pravé jméno? Moc času nemáme."
"Ano! Ovšem, že ano!"
"Dobrá tedy," stleskla ruce Misskel, "Tvé pravé jméno je..," anděl začal pomalu mizet, jeho poslední slova byly těžk rozeznatelné. Svět okolo začal pomalu mizet i s ním. Kolem mě se rozprostíral les, kterého jsem se však již nebála. Cítila jsem i svoji novou sílu, byla jsem velmi sebevědomá. Slyšela jsem šumot. Pohla jsem hlavou o kousek doleva - a vyhla se rychlému šípu, který po jeho nárazu rozdrtil strom. Au, pomyslela jsem si. Za mnou se ozval další šumot, takže jsem se otočila - proti mě letělo tisíce takových šípů.
"C-co to sakra?!" zařvala jsem a snažila jsem se jim vyhýbat. To mě ale za chvíli přešlo. Semkla jsem ruce, ve kterých se mi začaly vytvářet blesky. Roztáhla jsem je a vzápětí jsem v nich držela meč z blesků. Napřáhla jsem se a všechny šípy rozpůlila.
"Hm, zajímavé. Cítím ho. Jeho tep, pohyb, všechno..." říkala jsem si pro sebe a kroužila mečem v ruce. Vnímala jsem přitom vše okolo - pohyb křídel ptáků letících nade mnou, cítila jsem i myš hrabající se v půdě pode mnou.
"Hej, vidíš to? To je...," ozvalo se nade mnou.
"Ano, to je bezpochyby..," uslyšela jsem další hlas.
"Temná bojovnice Sajira!" zvolaly dva hlasy spolu s dalším. Když jsem zvedla hlavu, velmi jsem se podivila. Rozumněla jsem právě ptákům? Vykulila jsem oči, když jsem spatřila zvířata s křídly, vznášející se nade mnou. Nebyla to ale obyčejná zvířata. Mělo to sice křídla a zobák, ale tělem jsem si byla jistá, že je lidské. Chvíli jsem se na oblohu dívala, naštěstí jsem ale stačila uhnout dalšímu letícímu šípu.
"Neměla by ses zajímat nějakýma harpiema, když jsi v souboji," ozval se kdesi Williamův hlas.
"A proč mi radíš, os soubojích už něco vím," namítla jsem. William se zasmál.
"Ty a souboje? No tak, nedělej ze mne pitomce. Potřebovala bys sílu anděla, aby ses něco naučila!" vysmíval se mi.
"Tss," uculila jsem se, "A démon by nestačil?" Zpod dlouhých bílých vlasů se kamsi do lesa podívaly oči modré, které byly asi tak světlé, jako řecké moře.
"Stejně tak, jako jsem... tě dokázala najít," vydala jsem tichý posměšek. Pozvedla jsem svůj meč a vyběhla směrem, kde jsem jeho hlas dokázala lokalizovat.
"Zapamatuj si mé jméno! Jmenuji se Sajira, Temná bojovnice!!!" ozvalo se lesem. Trojice harpií mávaly křídly, pozorující souboj s otevřenými zobáky. Skupinka vlků se zmateně dívala směrem k lesu, ptajíc se co se to tam děje.
Na zem dopadaly kapky rudé tekutiny. Udiveně jsem uskočila. Čekala jsem, že se mému náletu vyhne, ale on udělal něco nečekaného. Rychle jsem na něj vystartovala, za běhu sequentem skočila na místo před ním a on... zastavil můj meč rukou. Doslova. Můj meč se mu zasekl do ruky. Taky doslova. Nemůžu ho vytáhnout. Opět mne vylekal. Chytil meč druhou rukou a vytáhl ho, na obličeji však nebyla znát žádná bolest. Pomalu ke mně popošel, dal mi ruku na rameno a pošeptal mi: "To si myslíš, že by to na mě zapůsobilo?" Chvíli jsem se tomu divila, ale pak mi to došlo. Bohužel, bylo moc pozdě. William nebyl vůdcem smečky pro nic za nic, měl velkou - ne, obrovskou - fyzickou sílu. Zmáčkl mi rameno a zlomil mi klíční kost.

Lexa se vyděsil. Nemohl uvěřit tomu, co právě spatřil.
"Co se děje?" zeptal se Max, když si všiml Lexova zděšení.
"No, jde o to, že... Alenaid... nemůžu tomu uvěřit, ale právě použila sequent."
"COŽE?!" zařvali všichni.
"Ale... mně trvaly tři roky, než jsem se to naučila!" podivila se Samantha. Tohle už není normální..., zamyslel se Max. Ale nejen s ním to švihlo. Všem to bylo divné, dokonce i Willovi......
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama