Vlčí klenot - Ep. 7

22. července 2013 v 17:37 | Velerina |  • Vlčí klenot 2
7. Epizoda Vlčího klenotu. Doufám, že se vám má "kniha" aspoň líbí :)



"Mlč. Myslíš, že toho si nejsem vědoma?" namítala jsem. Tím jsem ho docela překvapila, to mi bylo jasné podle jeho výrazu.
"No tak dobře," mnul si prsty, "Byla jsi s tím obeznámena." Jeho maniacký úsměv mě až vyděsil. "Copak, bojíš se?" slyšela jsem ozvěnu v mé hlavě, svět okolo se jakoby zastavil.
"No a...? Bát se je normální," znejistěla jsem.
"Ano, ale ne při souboji. Tam je to vlastně zakázané. Hele, dám ti jednu užitečnou radu. Ty, když se bráníš, bojíš se, že tě zasáhne. To je špatně! Nesmíš se bát! Musíš mu dát najevo: "Nedovolím ti, abys mi něco udělal!!!" A když bojuješ... mysli na to, co bráníš a cíl, za jakým si jdeš."
"Aha. Chápu," řekla jsem nahlas, když na mne vybíhal William. Pevně jsem stiskla rukojeť mého meče a nadzvedla ho. Začala mne obmotávat jakási zlatá zář měnící se na černou. Můj stříbrný meč se proměnil také na černý a vzápětí jsem v rukou držela dva meče, které byly na mé ruce obmotané rudými mašlemi. Můj obličej byl zničehonic pokrytý různými malbami. Mé vlasy se ještě prodloužily a svázaly se do dlouhého culíku. Jakmile William byl blízko mě, rychle jsem se teleportovala za něj a meči jsem mu do zad vryla písmeno 'X'. Will zařval bolestí a rychle se otočil.
"Stop! Stačí, jseš dost silná. Můžeš se stát členem naší smečky."
"Ty se vzdáváš?" Pokrčila jsem ramena. Will zavrčel.
"Musím. Protože pokud se tohle zranění neošetří, zemřu." Civěla jsem na něj. Zemře?! Whoops... Podala jsem mu ruku.
"Dobře. Tak ale rychle." William se jí chytil a já ho vyhodila na svá záda. Avšak té podoby s dvěma meči jsem se nemohla zbavit. Dloumalo mi hlavou, co se to stalo...

"Williame!!" zařvala Sam, když jsme se vrátili k ostatním. "Proboha, co se ti to stalo?! A... kdo je sakra tohle?!" Pozorovala mě s takovým pohledem, až mě to štvalo.
"To jsem já, Saji- teda... Alenaid," řekla jse, když jsem Williama postavila na zem. Max si mě s údivem prohlížel. I mé meče. Nejspíš mu bylo divný, že jsem tam šla s holýma rukama a čistým obličejem a teď se vracím s pomalovaným obličejem a dvěma měči v rukou. "Je tohle její..." zeptal se Lexa, jako by věděl, co se mi stalo.
"Ano. Tohle je její pravá forma. Těžko se to sundává a ikdyž se to sundá, něco ti zůstane napořád," vysvětlil mi Will.
"Ale vypadá cool!" zvolal Nick. Max si nemohl pomoct a s úšklebkem do něj dloubl loktem. Pak ke mě přišel a pošeptal mi: "Díky bohu, že jsi v pořádku." Usmála jsem se na něj. Z dlouhého pohledu nás vytrhl William.
"Pro tvoji informaxi, Maxmiliáne, Alenaid je teď členem naší smečky. Jo, a Alenaid... S tím jménem... to sis vymyslela?"
"Ne," zavrtěla jsem hlavou, "To bylo mé pravé jméno. Ve skutečnosti se jmenuji Sajira." Vlci kolem mě si něco začali šeptat, Max a William na mě civěli s otevřenou pusou dokořán.
"Al... chci říct, Sajiro... víš, kdo jsi?" zeptal se mne Max. Nejistě jsem zavrtěla hlavou. Max se posadil na kámen poblíž.
"Úžasné. My jsme... my jsme ji našli," zvolal Jerod žasle. Nick na tom zřejmě byl stejně jako já - nic nechápal.
"Sajiro, ty jsi Vlčí princezna," řekl s vážným výrazem. Jeho slova mě dost vyděsila. Já? Princezna? To není možné! Já.. já bych se nemohla stát nějakým vládcem... Došlo mi, že pokud jsem princezna, mí praví rodiče musí být král a královna.
"Ale... nezabili jsme její rodiče předtím?" zeptal se Nicky. To už jsem ten nátlak nevydržela. Vše okolo mne se začalo točit a všichni okolo měli nějaké námitky.
"Ticho!!!" vykřikl Max, když jsem se zkácela. Před očima mi najednou ubíhaly jakési obrazy - mladý muž a žena drží malé dítě v náručí a smějí se, když vtom tam vtrhne zvláštní člověk - tělo měl jako ještěří, avšak mluvil a myslel jako člověk. Uvrhl muže a ženu do žaláře a vzal dítko do svých náručí. Ale jakási dívka toto dítě ukradla, přemístila se do říše lidí a uložila dítě lidem před práh...

"Sajiro... Sajiro!" Probudila jsem se v posteli, Max nade mnou klečel s ustaraným výrazem. Oddechl si, když si všiml, že jsem se probudila. Vlasy mi rozpustili, ale stále jsem je měla dlouhé. Když jsem se podívala do zrcadla nad postelí, ve které jsem ležela, všimla jsem si, že mi na obličeji zbyla již jedna malba. Jedno oko jsem měla malbou "přesetnuté" jakýmisi třemi drápy. Avšak meče jsem nemohla nikde nalézt.
"Podařilo se nám odvolat většinu maleb, ale tahle nešla. Jako by k tobě byla přišitá," vysvětlil Jerod. To už jsem ale objímala Maxe a po tvářích se mi linuly slzy.
"Já nemůžu být princezna! Já... jsem přece jen nemehlo! Navíc bych si musela vzít prince!" Max gestem ukázal všem, ať jdou pryč. Will přikývl a odvedl ostatní ven.
"Vypadá to, že se asi hodně mají rádi," prohlásil Nick zklamaně. "Má oči jen pro něj." Všichni se na něj překvapeně otočili. "Ty ses do ní zamiloval?" zeptala se Sára narovinu. Nick přikývl. Nedalo se přehlédnout, že se mu do očí linou slzy. Sára k němu popošla a objala ho. "Ach bráško... To bude dobrý, tohle k lásce patří. Ještě se zamiluješ do jiných..," snažila se ho uklidnit.
"Bráško?" podivil se William. "Co tím myslíš? Vy jste sourozenci?" Sára přikývla. "A proč jste nám to tajili?" zeptal se Jerod.
"My... však víte, král Salverius zakázal sourozence v jedné smečce."
"A vypadáme snad, že bychom dodržovali pokyny krále Salveriuse?" položila Samantha Sáře ruku na rameno.

"Sajiro.. klid... to je dobrý. O to, že si musíš vzít prince se neboj. Pravý král s královnou jsou velmi moudří a spravedliví - nikdy by svou dceru nezaprodali někomu, koho ani nemá ráda." uklidňoval mne Max s úsměvem na tváři, políbil mě na čelo a otřel mi slzy z tváře. Musela jsem se usmát. Chtěla jsem ho znovu obejmout, ale to dovnitř vrthl Lexa.
"Rychle! Ukryj ji, přichází Salverius!!" Jakmile to Lexa dořekla, Max rychle vstal, chytil mne za ruku a táhl mne kamsi do rohu pokoje. Rychle odkryl pár prken a otevřel dvířka, která byla pod těmito prkny ukrytá.
"Honem, dovnitř," pokynul mi Max. Poslechla jsem ho a vlezla dovnitř. Jakmile jsem tam byla celá, vlezl tam za mnou. Když jsem se rozhlédla, všude byla tma a vlhko. Dokonce bych řekla, že jsem slyšela i pískat krysu.
"Pojď, rychle, nebo tě ucítí," zašeptal Max a už se hnal s loučí v ruce kupředu.
"Kam to jdeme?" zeptala jsem se.
"Za mým starým přítelem, kterému důvěřuji, že tě ochrání." Musela jsem poskočit, abych s ním udržela tempo. Šli jsme několika prázdnými chodbami plných pavučin a všeho možného hmyzu, než jsme se dostali ke dveřím, ze kterých se linulo světlo.
"Jsme tady.. podrž to, prosím," prohlásil Maxmilián a podal mi louč. Otevřel dveře a naráz na mě dopadla příjemná atmosféra - svíčky, sedačka, všelijaké obrazy lidí tančících veselé tance a - ach můj bože, ta úúžasná poklidná hudba! Vyloudilo mi to úsměv na tváři. Cítitla jsem se tam jako doma.
"Felixi! Kde jsi, Felixi? Potřebuju tě," zvolal Max, jakmile došel k pultu přede dveřmi.
"Kdo jsi... a co chceš..." ozvalo se temným hlasem za dveřmi.
"To jsem já, Max," odpověděl Max otráveně.
"Oh," vydal ten někdo ze sebe a naráz se rozletěly dveře. "Ty hlupáku!!" zařval jakýsi liščí muž, "Proč jsi mě nikdy nenavštívil?! Vždycky přijdeš jen když něco-... potřebuješ..." zklidnil se, když mě spatřil. "Kdo je to?" ukázal na mne prstem.
"To je Sajira, Felixi. Ano, princezna. Ale to je dlouhé vysvětlování. Do našeho domu přišel Salverius, proto chcu, abys ji pohlídal. Uděláš to, prosím?" To bylo poprvé, co jsem viděla Maxe, jak někoho prosí o pomoc.
"No... normálně bych se ti pomstil a odmítl to, ale... jelikož je to princezna a pokud to nepřijmu, celé naší říši zanikne veškerá naděje na záchranu, přijmu to."
"Oh, díky Felixi! Jseš ta nejštědřejší liška, kterou znám!" poplácal ho Max po zádech, avšak Felix nevypadal, že by to měl nějak rád. "Ale teď musím zpět. Jo, a... opovaž se jí něco udělat," zpřísněl Max.
"O-o to se neboj! Rozhodně bych nerozčílil vlka," řekl nejistě Felix. To už ale Max zavřel za sebou dveře...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama