Oči

2. srpna 2013 v 11:59 | Velerina |  Vel-chan povídky
S mou blbou náladou jsem se rozhodla pro takovou... přestávku od dobrodružství a válek. Rozhodla jsem se, že napíšu takovej pokus o něco dojemnýho.


Je to 6 let, co jsem ztratila zrak. Ve svých 10-ti letech jsem totiž dělala blbosti s tátovou rozmrazovací kapalinou do auta a nadzvedla jsem kanistr s ní. Nevěděla jsem, že víčko je otevřené... a kapalina se mi vlila do očí. Ikdyž mě otec ihned zavezl do nemocnice, již mi nedokázali zachránit zrak. Jakmile jsem se to dozvěděla, s pomyšlením na to, že již nikdy neuvidím barvy světa a že se snadno ztratím, jsem probrečela celé 2 měsíce. Pak mi ale otec koupil vodícího psa a mě se udělalo lépe. Měla jsem šikovného pomocníka s hebkou srstí. Pojmenovala jsem ho Jake a nejvíce času jsem trávila s ním. Ale pak to přišlo. Šikana od mých spolužáků. Neustále si ze mě utahovali, jaké jsem nemehlo a že jsem blbá, hrát si s kapalinou. Přitom mi bylo teprve 10 a tak jsem nebyla schopná tak uvažovat! Lidi jsou nespravedliví. Takhle jsem až do svých 16-ti žila sama, bez přátel. Jediný, kdo stál se mnou byl můj otec a Jake. Protože matka byla závislá na drogách, ihned potom, co mě porodila se s ní otec rozvedl a ujal se mě. Proto při mě nestála moje vlastní matka. Ale pak, po šesti letech, když jsem jednou vyšla ven, Jake nedával pozor... a já vrazila do jakési osoby.
"Ježiš, pardon! Já nechtěla, odpusťte mi!" Překvapilo mě, když jsem místo hněvu uslyšela smích mladého kluka.
"Ty jsi slepá, že? Pak se nemáš za co omlouvat!" Chlapec byl na mě velmi milý a já se u něj cítila jinak, než u ostatních.
"Ale... když už nás osud dal dohromady... nechceš jít se mnou na zmrzlinu?" zeptal se mne mile kluk. Byla jsem jako rozjařená a rychle přikývla. Cítila jsem, jak mě chytil za paži a vedl mne. Když jsme dorazili, koupil mi pistáciovou zmrzlinu a sobě jahodovou. Dohodli jsme se, že půjdeme na menší procházku. Ikdyž jsem byla slepá, věděla jsem, že jdeme okolo jezera, procházíme pod velkou břízou a nad námi létají labutě, dosedající na jezero. Povídali jsme si o všem možném a já se po svých dlouhých letech truchlení poprvé zasmála. Konečně jsem byla šťastná. A tak jsme si na konci předali svoje čísla a on mě doprovodil domů. Dlouho jsme se zcházeli, až pak jsme si řekli, že spolu budeme chodit. Milovali jsme se tak moc, že bych se kvůli němu dokonce i obětovala. Po půl roce se ozvali z nemocnice, že se našel dárce očí, který je chce dát jenom a jenom mě. Byla jsem tak šťastná! Nejen že uvidím svého kluka, ale i všechno ostatní! Konečně mě všichni přestanou šikanovat! O týden později jsem šla na operaci. Před ní jsem ještě objala svého kluka - naposledy, co jsem slepá. Pak už mě odvezli do sálu a po 2 hodinové operaci jsem se probudila na lůžku. Řekli mi, že nesmím ještě vstávat a radši mi dali přes oči pásku. Ikdyž jsem se hrozně těšila až poprvé uvidím chlapce, kterého tak miluju, ale byla jsem trpělivá a počkala až do večera, kdy mi dovolili otevřít oči. Prvně jsem viděla jen rozmazaně, ale postupem času se mi zrak rozostřil. A jakmile jsem pohlédla na chlapce, zhrozila jsem se. Byl slepý! Nevím, co mě to tenkrát popadlo. Začala jsem na něj řvát a už nikdy potom jsem se mu neozvala. Avšak začala jsem toho litovat. Začal mi chybět, brečela jsem kvůli tomu, co jsem mu udělala. Vydala jsem se proto k jeho bytu. Když jsem však otevřela dveře, byla jsem šokovaná. Moje tělo bylo najednou slabý a já se sesunula na kolena. Jeho byt byl kompletně prázdný a ihned, co jsem spatřila ubálku na stole s mým jménem, rozběhla jsem se k němu. Rozbalila jsem ji a četla:
"Milá Sáro.
Byl jsem s tebou tak šťastný... miloval jsem tě nejvíc na světě a bylo mi tak jedno, jestli vidíš nebo ne! Miloval jsem tvoje vtípky, byla jsi chytrá... A tak, když jsi mne opustila, bylo to pro mne to nejhorší odbobí, jaké jsem kdy měl. A tak jsem usoudil, že mě asi nebudeš chtít vidět. Tento dopis tu nechávám jen pro jistotu, kdybys mě chtěla najít. Odstěhoval jsem se do L.A.
S láskou, Matěj." Slzy se mi linuly po tváři a začal se mne zmocňovat pocit paniky. Pak jsem si ale všimla drobného písma na konci. Bylo tam napsáno:
"P.S. Prosím... dávej pozor na mé oči."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Houbička Houbička | E-mail | Web | 2. srpna 2013 v 12:31 | Reagovat

To je tak krásný...
Nejdřív jsem si nebyla jistá, jestli je to fakt, nebo jen povídka, až pak jsem si všimla názvu rubriky :)
Ale stejně super.

2 Velerina Velerina | Web | 12. srpna 2013 v 16:35 | Reagovat

Díky moc, jsem ráda, že se ti to líbilo. :)

3 Terka Terka | 10. listopadu 2013 v 20:03 | Reagovat

Asi nejhezčí ze všech :33

4 Aiko Aiko | 8. května 2014 v 20:57 | Reagovat

kawaii :33 fakt se mi mocinky líbí

5 Aiko Aiko | 12. května 2014 v 14:30 | Reagovat

hezká ááá...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama