Příběh Vlčice

2. srpna 2013 v 19:12 | Velerina |  • Příběh Vlčice 2
Další WoW povídka, která mě napadla, takže opět upozorňuji, můžou tomu rozumět jenom hráči. Ale většina věcí by měla být s vysokou inteligencí pochopitelná. :D Tentokrát bude o Death knightce, která si vzpomněla... A také !!!UPOZORNĚNÍ!!! Do textu jsem vložila trochu více násilí - hned na začátku je toho hodně. Nevím, jak se to bude vyvíjet dále, ale i tak! Pokud se vám dělá zle z šílených matek bodajících do svých dětí, NEČTĚTE TO!!!


Hoj. Jmenuji se Christine, ale lidi mi stejně říkaj 'Vlčice'. Nejspíš jsi tu proto, aby jsi slyšel můj příběh. No tak dobře, povím ti ho. Ale nemám moc času! Takže začněme...

Jako malá jsem žila v zemi zvané Gilneas. Sice tam byla neustále mlha a pršelo, milovala jsem to tam. Byl to můj domov... a moje útěcha. Jelikož moje matka byla šílená, mladá a nezodpovědná, za jakoukoliv maličkost mě bila. Začala jsem si myslet, že mě nenávidí a proto jsem na vše zůstala sama, teda až na naše koně, které jsme pěstovali. S ničím jsem se jí nesvěřovala, nevěřila jsem jí a proto jsem se docela uzavřela a naučila jsem se lhát a zatajit veškeré svoje pocity. Jednoho dne jsem však udělala obrovskou chybu. Když jsem seděla na svém oblíbeném místě - skála u oceánu, jelikož byl západ a mě teprve 9, usnula jsem tam. Moje matka se nejspíš strachovala, až se to v ní přeměnilo ve vztek. Jakmile jsem se vrátila domů, byla již tma, tak 9 - 10 hodin večer. A tak to začalo. Matka mi začala nadávat, jaktože jsem s tak zpozdila, proč jsem se nevrátila, a dala mi facku. To už jsem toho měla dost a postavila se jí.
"No a?! Stejně nemám domov, kam se vrátit! Ty nejsi moje matka! Nenávidím tě! Já nemám matku! Když jsem byla v depresi, jenom jsi mě zbila a nechala o samotě! Co jsi to sakra za matku?!" Nejspíš jsem tímhle ranila její pocity. A jak jsem viděla, že vytahuje nůž, věděla jsem, že je zle. Chtěla jsem utéct, ale ona mě chytila ruku a nůž mi zabodla do zad. Zakřičela jsem bolestí, když mi ho ze zad vytáhla. A znovu. Zabodla. Vytáhla. Zabodla. Vytáhla. Zabodla. Vytáhla. To bylo poslední, co jsem ucítila. Jenom bolest, panika, šílený strach z toho, co mě má čekat dále. Slyšela jsem, jak někdo vešel do domu.
"Panebože Margaret!!! Co jsi to udělala?! Jsi šílená?!" slyšela jsem hlas Antoniho - mladého muže, který byl tak milý, že mi jako jediný pomáhal. A teď, když se vrátil z jeho cest, uvidí mou matku, jak mě zabíjí. K mým pocitům se přidal i smutek. Antoni... už nikdy tě neuvidím, problesklo mi hlavou naposledy. Zavřela jsem oči... a naposledy vydechla.
Po dlouhou dobu jsem ležela v temnotě.
Obklopoval mě chlad.
Nebyla jsem schopná myšlení.
Až po dlouhé době jsem zničehonic ucítila jakési teplo. Avšak když jsem otevřela oči, již jsem to nebyla já. Zjistila jsem, že mé tělo nakousl nějaký vlkodlak, ale před tím, než mi sežral srdce, ho někdo zabil. Nyní jsem byla v plné přeměně a vlkodlak uvnitř mne mě oživil a zcela vyléčil. Cenou za to jsem však nedokázala ovládat své tělo, vlkodlak si s ním dělal co chtěl. Nechtěla jsem vidět, jak zabíjel a žral mé přátele. Pokaždé mě to bolelo, ale já s tím nemohla nic udělat. Mnohokrát jsem s tím bojovala, ale byla jsem příliš slabá - bylo mi teprve 12 let! Až pak přišla záchrana. Mé prokleté tělo v podobě vlkodlaka a také ovládané jím chytili občané Duskhavenu a odvedli mě do jejich města. Skrze vlčí oči jsem konečně po dlouhé době spatřila našeho krále Greymana a jeho syna, prince Liama.
"Kdo je to?" zeptal se s král s odporem dvou stráží, kteží mě a vlkodlaka drželi za paže. Nemohla jsem se vzpírat, protože mi dali oslabující látku. Stráže do nás kopli. Vlkodlak na ně zavrčel a prohlásil: "Jsem vlkodlak, jehož tady tihle smradlaví lidi chytili."
"No, dobře, to vidím, ale v čím jsi právě tělě?"
"V těle nyní 12-ti leté dívky, která před třemi roky zemřela, pane." ušklebil se vlkodlak a král Genn vypadal, že ho ta odpověď sebrala.
"Copak se děje, můj milý králi?" zeptal se vlk s arogancí v hlase.
"Ty jsi... v dceři Margaret? V MÉ dceři?!" stoupl z trůnu naštvaně Genn. Jeho dceři? Ta oslabující látka mě tak omámila, že mi chvíli trvalo, než mi to došlo. Já jsem princezna?! Vlkodlak se manicky začala smát.
"Popravíme ho, pane, co nejdříve."
"ZADRŽTE! Jen přes moji mrtvolu! Vím, že tam stále je moje dcera. Proto ji ihned připoutejte he dřevu!" nařídil král a ukázal na ohraničené místo, kde byli uvězněni i další vlkodlaci. Stráže mě tam odvedly a já slyšela skrze citlivé vlkodlačí uši, jak se Liam ptá: "Já... Já měl sestru...? Takže... moje vlastní matka zabila moji sestru?!" Pak mě ale připoutali ke dvoum kůlům přidělaným k sobě železným řetězem. 2 dny trvalo, než dokázali vytvořit látku, která by mi pomohla zbavit se té vlkodlačí duše. A pak, když mi ji podali a odpoutali mě, cítila jsem všechnu tu svobodu, kterou jsem dostala. Slyšela jsem, jak vlk pomalu s mlčením mizí. Cítila jsem se volná, ikyž ve vlkodlačím těle. Ale nepřipadalo mi to jeko kletba - ovládat takové tělo, to se mi snad jen mohlo zdát! Ihned jsem běžela za králem a obejmula ho. Věděla jsem, že je můj otec... a on tomu také rozuměl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Terka Terka | 28. října 2014 v 20:44 | Reagovat

Krása. Takove témata mám rada :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama