Příběh Vlčice V.

24. srpna 2013 v 23:58 | Velerina |  • Příběh Vlčice 2
Tentokrát je to kapela Sick Puppies, Nutella a energy drink "Crazy wolf" co mě drží při životě :DD Plus asi bych si měla přestat škrábat ten vosí štípanec... -_-* No nic, 5. část příběhu Vlčice je tu! :) Tentokrát bude... pomsta! >:D


Šla jsem 10 dní a plavila jsem se 7 hodin, než jsem dorazila zpět do Gilneasu. Ale vypadalo jinak, než jsem očekávala. Všude bylo ticho, domy byly rozházené a vyhořelé, jen zvířata se procházela po vlhkých loukách a lesíčcích.
"To snad ne...!" zašeptala jsem si pro sebe, když kolem mne prošla řada Nemrtvých vojáků. V tu chvíli mě přešla veškerá láska k Nemrtvým, ale ovládla jsem se a nechala je být. Došla jsem až k mému domu, kde jsem jako malá žila se svou matkou a prohledala ho, ale nikdo tam nebyl. Avšak nemohla jsem uvěřit, že by moje matka byla mrtvá. Na to jsem ji znala až moc dobře. Proto jsem šla do města a prohledala všechny sklepy, až jsem narazila na jeden velmi zaprášený. Už jsem si řekla, že je prázdný a už jsem vycházela, když vtom jsem cosi zaslechla. Rychle jsem se otočila a zablokovala hrabě, které po mě hodila jakási žena.
"Kdo jsi?" zeptala jsem se přísně, tušejíc, že je to ta žena, kterou hledám.
"Mé jméno je Charlotte Serius. Hádám, že ty asi nejsi jedna z... těch... zombie." Trefa. Začala jsem se šíleně smát.
"Hahahaha! Na tenhle okamžik jsem čekala! Hádám, že jsi neočekávala, že se vrátím, eh?!" Pevně jsem ji chytila za krk a začala ji zvedat do výšky.
"K-kdo jsi?! Co po mě chceš?!" vydala ze sebe moje matka, kterou jsem právě škrtila. Vpravo cosi šustlo. Všimla jsem si mládence, který byl zavázaný v rohu. Usmála jsem se na něj a řekla: "To jsem já. Christine. Tvoje dcera, kterou jsi tehdy ubodala. Akorát trochu mrtvolnější a vlčí." Mládenec vedle mne sebou trhl a matka na mě vrhla šokovaný pohled.
"Dceruško...? Co tu..."
"Tvá slova na mě neplatí!! Zaplatíš za to, co jsi udělala mě a Felixovi a to ihned!" zařvala jsem, tasila svůj meč, odhodila svou matku na zeď a rozběhla se proti ní. V dalších 5-ti vteřinách mi přeběhlo v hlavě vše, co mi má matka udělala. Ale tentokrát to bylo mé ostří, které se zabodlo do něčího těla. Okolo vytryskla krev. Avšak nečekala jsem to, co mi jako naposledy řekla má matka...
"Jsem na tebe pyšná dcerko. Stala jsi se tím, čím jsem chtěla... ikdyž trochu mrtvější a chlupatější. Jsi silná bojovnice, stejně jako tvůj otec... a promiň mi to všechno..."
Chvíli jsem tam stála a pozorovala jsem matčino bezvládné tělo, pak jsem se ale sebrala. Pokud je na mne moje matka pyšná, nesmím se najednou zastavit! Musím pokračovat v tom, co jsem! Nesmím ji zklamat! Přiběhla jsem k Felixovi a roztrhla provazy, které ho vázaly. Jakmile jsem je oddělala, spatřila jsem, jak je Felix vyhublý. Vzala jsem ho na záda a chtěla vyrazit. To mě ale cestu zablokovalo vojsko Nemrtvých. Ušklíbla jsem se. Před řadu vojáků předstoupila známá žena s lukem, dýkami a pláštěm na sobě.
"Věděla jsem, že budeš tady, Vlčice." řekla Lady.
"Sylvanas, co tu chceš? Aha... již nejsme přátelé... chceš mě na místě zabít? Tak pojď!"
"Ne, ne... to bych neudělala. Přece jen jsi nám pomohla. Navíc, při tvé síle... to bych ihned prohrála. Ale dlužím ti pomoc, takže, co kdybych nabídla kočár pro tebe a tvého přítele? Můžete dojet do bezpečí města zvaného Stormwind." ustoupila na bok Sylvanas a poukázala na kočár stojící za ní. Usmála jsem se.
"Normálně dary nepřijímám, ale tentokrát bych ho radši přijmout měla.. Díky."
"To já jsem ta, která by tu měla poděkovat. Nejen, že jsi mi zachránila život, ale osvobodila jsi nás všechny a zabila Arthase!" Ucítila jsem, jak sebou Felix trhl. Jen jsem na něj hodila krátký pohled a vyšla směrem ke kočáru.
"Ještě jednou díky. A... hodně štěstí. Příště, až se potkáme, nebudu mít čas na nějaký pozdravy!" zvolala jsem, naložila Felixe dovnitř a naskočila. Popohnala jsem nemrtvé koně a kočár se konečně rozjel. Několik hodin jsme jeli, než jsme konečně dorazili na místo. Před námi stály obrovské brány a za ním most, podél kterého stálo několik soch nejznámějších hrdinů z celé historie. Stormwind bylo obrovské a krásné město, kterého se hemžilo různými hrdiny a obchodníky. Jak jsme projížděli, všichni lidé zírali na náš kočár, na mě a na nemrtvé koně a malé děti rychle utíkaly schovat se za své matky. Při pohledu ženy pevně držící svou dceru za ruku se mi udělalo úzko. Nemá takhle vypadat normální rodičovská láska? V tom případě byla moje matka strašný rodič. Ale i tak, za některé věci jí děkuji...

Konečně. Stáli jsme před branami do paláce, ale stráže nám odebraly kočár a tak jsme museli sami vyjít několik stovek schodů. Poté jsme delší halou, až jsme se dostali do trůnního sálu. Vzadu u trůnu stál král Stormwindu a vůdce celé Alliance Varian Wrynn. Avšak mé oči stanuly na mužovi, který stál při jeho levé ruce.
"Otče!" zakřičela jsem a rozběhla jsem se k mému otcovi Gennovi.
"Genne? Kdo je tohle?" zeptal se Varian překvapeným tónem.
"Králi, tohle je... moje dcera, ale já si byl jistý, že.. zemřela." vysvětlil mu Genn.
"Víš, já zemřela, ale pak mě oživil Lich King." Po této větě král Varian rychle tasil své meče. Ihned jsem ho zarazila: "Ale já se vzpamatovala a... unikla." Otec se podivil.
"Unikla? Jak?"
"No... zabila jsem ho." Strážím okolo spadla pusa a otec spolu s Varianem na mě úctyhodně civěli.
"No... děvče..."
"Christine."
"Christine, to je velmi... dobrý výkon. Arthas byl tou největší hrozbou jak pro hordu, tak i pro allianci. Ale jak ti mám věřit?" To už jsem vytahovala z batohu Lich Kingovu korunu, ještě pořád špinavou od krve. Oba na sebe krátce pohlédli.
"Nuže dobrá. Věřím ti, Christine. A vidím, že s sebou máš přítele... Dovolíš nám, abychom se o něj postarali?" požádal mne král.
"Ano, prosím."
"Ještě si s tebou potřebuju promluvit. Mohla bys mě následovat?" zeptal se mě a oba dva jsme mířila do jeho menší zahrádky.
"Slyšel jsem o tobě již několikrát a zdáš se mi jako velmi silná bojovnice. A teď, když jsi zabila Arthase... chci tě požádat, jestli by ses nechtěla přidat do armády... jakožto moje tajná zbraň. Nemusíš se rozhodovat hned--"
"To je dobrý, já už stejně nemám co dělat... Ano, ráda bych se k vám přidala." Vůdce se na mě usmál a podal mi ruku. V následujícím roku se zlepšovala jak Felixova kondice, tak i moje síla. Získala jsem plnou důvěru krále Variana a měla jsem svá vojska. No, a teď před týdnem---

"Paní! Máme příkaz od generála! Dostavte se do přístavu, čeká tam loď, která vás odveze do Pandarie!"
"Bože, bože. No, to nevadí, stejně ten příběh už končí." Žena vedle tebe se zvedla a podrbala tě na hlavě. "No, tak hodně štěstí. Věřím, že z tebe bude jednou silnej voják. Jo, a... udělej všechno pro to, aby tě měla maminka ráda. Ikdyž to budou ty nejšílenější věci." zašeptala, dala ti na hlavu svou helmu a odešla z krčmy...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama