Deyla II.

30. října 2013 v 11:41 | Velerina
Jak si Deyla poradí při hledání Eden Aurorae? Jaké z toho bude mít pocity? To se dozvíte v této kapitole.. (:
~Enjoy!


"Hmm. Plán mám, ale jak se dostanu přes ty stráže? Navíc nemám moc času, brzo mě najdou. A co je ještě horší, páchne to tu po--" Pozorovala jsem vražedně krysu, která přede mnou proběhla. Jop, musím odtud zmizet. Pro mé vlastní dobro.
"Potřebuješ pomoc, děvče?" ozval se za mnou hlas starého muže. Otočila jsem se a hodně se divila, že se na mě ten muž usmívá. To přehlíží ten fakt že jsem vrah a mám u sebe zbraň?
"Jak byste mi ale pomohl, pane?"
"Vím, že vás hledají," řekl tajemně.
"No tak proč mě hnedka nenahlásíte?"
"Hledáte Eden Aurorae, je to tak?" Touhle větou mě šokoval. Já o tom nic neříkala!
"A to víte jak." Začala jsem hmatat po mých dýkách. "Neboj se, nemám v plánu nic zlého. Jenom ti chci poradit."
"Na něco jsem se tě zeptala," naléhala jsem. Muž ale o tomhle mlčel. "Vím, kde tato guilda v těchto časech sídlí."
"V těchto... časech?" nechápala jsem.
"V této době přebývají v Tanarisu, na pobřeží. Bohužel toto místo nemá jméno..," prohlásil.
"A jak to víte? Myslím... všechny ty informace. A jak vám mám věřit? Něco mi říká že se lidem s pleškou věřit nemá," ukázala jsem na jeho skoro holou hlavu, čímž jsem ho nejspíš mírně otrávila.
"Vím to, protože jsem kdysi byl členem této guildy. Pak jsem ale opustil... Tenkrát jsem byl ale hloupý. Nevěděl jsem, že se z nich stanou takoví hrdinové," svěsil muž hlavu zklamaně. Položila jsem mu ale ruku na rameno a prohlásila: "Každý dělá chyby. A z nich se vždy poučí." Zřejmě jsem mu udělala radost, protože se na mě usmál. Otočil se, připravený k odchodu. "Ach, abych nezapomněl." Svlékl ze sebe plášť a nasadil ho na mě. "Takhle by tě neměli poznat. Jo, a... vyřiď Blazerovi, ať to nevzdává..." V ten moment se vypařil. Blazer... Usmála jsem se. Ještě jednou ho potkám. Zakryla jsem si hlavu a vyrazila směrem nahoru. Když jsem vyšla ven, spatřila jsem, jak všude okolo "lítají" stráže. Musela jsem se ušklíbnout. Vyrazila jsem směrem ke flight masterovi a když jsem tam došla, přivolala jsem si svého nemrtvého draka. Musela jsem si ale povšimnout, jak na mě všichni zírají.
"Co je? To jste nikdy neviděli ochočenýho draka?" Vzlétla jsem směrem k základně Hordy, kde jsem pak nastoupila na vzducholoď a svezla se do Orgrimmaru, města v poušti. Musela jsem vést svého draka, protože je tam zakázáno létat. Došla jsem na depart ke vzducholodi, která létá do Tanarisu a zpět.
"Tanaris? Copak tam hledá dívka jako ty," zeptal se mladý Blood elf čekající se mnou.
"Hledám jednu... určitou guildu," odpověděla jsem.
"Vážně? Já taky!" zajásal. "Mé jméno je Falsh. A tvoje? Můžeme cestovat společně!" Viděla jsem jak se k nám pomalu blíží vzducholoď.
"... Deyla. Ne, děkuji. Jsem sólohráčka," odvětila jsem chladně a připravila se na nástup. Zřejmě jsem Falshe odrovnala, chudáka. Teď ale nemám čas na románky. Měla jsem na práci něco velmi důležitého. Naskočila jsem na svého draka a společně jsem nastoupili na vzdušnou loď, která vrzala pod našimi těly. Skoro celá cesta byla normální, akorát ke konci jsem si povšimla, že nějak zpomalujeme a klesáme. Prohodili jsme si proto pohledy s mým drakem a já šla dolů do kabiny. Před tím, než mě ale uviděli jsem se zastavila.
"Co tím myslíš, nenatankovali jsme dostatek vzduchu?!" křičel na celé kolo nějaký goblin.
"Pane, teď není čas na to, abyste vyšiloval! Musíme to nějak vyřešit!" snažila se ho orkyně uklidnit. V té chvíli jsem tam ale vstoupila a oba dva couvli jeden krok dozadu.
"Myslím, že mám řešení..," ušklíbla jsem se. Přivázali jsme mého draka k vrcholu vzducholodě a tak jsme udržovali jeho výšku. Naštěstí byl drak nemrtvý, takže necítil žádnou tíhu a nemohl se vyčerpat...
"Dámo, vy jste génius. Tohle by nenapadlo ani mě a to jsem goblin. A jak jsou goblini známí, máme dost šílených nápadů!" pochválil můj nápad kapitán lodi. Jakmile jsme ale dorazili do pouště, natankovali vzduch a já odpoutala mého draka.
"Fuj, to je vedro. Nějaký větráky by tu nebyly?" stěžovala jsem si, když jsem vyšla do toho horkého ovzduší. Ještě že moje brnění nezakrývá tak moc těla a není těžké... Dorazili jsme na pobřeží. "Teď kam?" zeptala jsem se sama sebe. Nikdo jiný kromě mého draka tam totiž na moje řeči nebyl. Když vtom drak cosi zavětřil a ukázal nějakým směrem. Věřila jsem jeho instinktům a tak jsme se vydali tam, kam šel.
A vida! Před námi stál camp, uprostřed ohniště a kolem něho... lidi. Nebo spíš lidi, elfové a gnomové. Bála jsem se tam vydat... Co jim mám říct? Kolovalo mi v hlavě. Položila jsem si ale ruku na srdce... a vyšla vstříc.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Terka Terka | Web | 4. prosince 2013 v 14:33 | Reagovat

Máš pěkné povídky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama