Moonlight dance ~ kapitola 1. "První vzplanutí"

1. ledna 2014 v 0:01 | Velerina |  ○ Moonlight dance - Waltz
Už se těším, až se tohle zveřejní. :3


"Jaktože nemáš náramek?! Ztratil jsi se?!" téměř jsem řvala. Anděl ale smutně sklopil oči.
"Nemám koho... moje osoba již není," prohlásil.
"Nevěřím," tahala jsem ho za tvář. Tím jsem ho ale nejspíš naštvala, takže mi odhodil ruku pryč.
"Zemřela." Jakmile to řekl zarazila jsem se. Nemohla jsem se ani pohnout z toho šoku.
"Z-Zemřela..? A neměl's ji jako chránit?!" začala jsem na něj křičet.
"To není ale tvoje věc!"
"A proč jsi teda přišel?!"
"Protože jsi jí podobná!" Došel mi dech. Moje srdce opět zdivočelo a já se neuměla kontrolovat.
"P-Podobná?" vykoktala jsem. Nejspíš se cítil trapně a tak se snažil dívat někam jinam. V pokoji se rozhostilo ticho. Mrtvolné ticho. Teda až dokud nepřišel otec a nezavolal mě na večeři.
"Itadakimasu," řekla jsem znuděně a pustila se do jídla.
"Hitomi," začal ustaraně otec, "děje se něco? Jsi taková zamlklá..."
"C-Co by se mělo dít?" zasmála jsem se nervózně a pokračovala v jezení. Otec byl sice stále ustaraný, ale nakonec to neřešil. Anděl nás pozoroval z povzdálí. Když jsem dojedla, sklidila jsem misku ze stolu a znovu šla do svého pokoje.
"Jak se vlastně jmenuješ?" zeptala jsem se, když jsem si balila složky papírů do tašky.
"Daniel. Ty jsi Hitomi, že?" Přikývla jsem. "Kam se balíš?"
"Do zpěvu."
"Ty chodíš zpívat?"
"Jo, spolu s kámoškama," odpověděla jsem chladně, nasadila si tašku přes rameno a otevřela okno.
"P-Počkej, to jako nemáte dveře?!" zděsil se Daniel.
"Máme, ale do toho zpěvu chodím tajně, takže otec nic neví. Kdyby se to dozvěděl, nepustil by mne."
"A proč?" Na chvíli jsem se odmlkla. "Protože jsem ten talent zdědila po matce." Zavřela jsem oči, skočila z okna a dopadla jak nejtišeji to šlo.
"Hitomiii!" volala na mě už Meg.
"Už jsme si mysleli, že nejdeš!" volala Kolly. Doběhla jsem k nim a usmála se na ně. Spolu jsme pak šli směrem ke škole a bavily se. Snažila jsem se ignorovat Daniela, který mě pořád následoval. Přišlo mi to divný, ale nemohla jsem se s ním jen tak začít hádat. Meg a Kolly by si myslely, že trpím samomluvou.
"Holky, to byste nevěřily, Kimoto mě dneska oslovil!" při té větě mnou trklo.
"Vážně? A co ti řekl??" vyptávala se dál Kolly.
"Nooo..," uchichtla se Meg, "pozval mě na rande!"
"Faaakt?!" divila se Kolly. "Tak to vypadá, že jsi zbalila nejhezčího kluka na škole!" Snažila jsem se usmívat, ale nešlo mi to moc dobře. Kolly má chlapce a teď už i Meg. A já? Ne, já zůstanu napořád tatínkovou holčičkou. Už mě to vážně štvalo!
"A co ty, Hito, pořád sama?" touhle větou mě Kolly vážně dostala. Někdy dokáže být pěkně tvrdohlavá!
"N-no... asi jsem ještě nenašla... toho pravýho," snažila jsem se usmívat jak nejvíc to šlo a musím uznat, že to bylo něco opravdu těžkého. Všimla jsem si, že Daniel pečlivě naslouchá. Mrkla jsem na něj a snažila se změnit téma: "Jinak jak dopadl teda tvůj brácha, Meg?"
"Jo, dobrý, naštěstí to byla jen zlomenina." Pamatuji si ten den jako včera. Hrály jsme si s Megininým bratrem Tobym a když mu spadl míč na silnici, běžel pro ni. Samozřejmě si ho řidič jednoho auta nevšiml a kdyby nezasáhl jeho anděl, byl by rozhodně mrtvý.
"To jsem ráda," oddychla si Kolly. Když jsme došly do školy, odložily jsme si věci, vytáhly noty a seřadily se.
"Takže dámy, rozezpíváme se!" prohlásila madam Rousiette [Ruzijete]. Všichni jsme se rozezpívali a konečně došla řada na písně.
"Prosím, zalistujte si 'Dearest'!" zvolala učitelka a já předstoupila. V té písni jsem totiž měla sólo. A začali jsme. Všichni jsme byli sehraní a jakmile došlo na mou část, po třídě se rozezněl můj hlas. Byl jemný a jako kdyby se zarýval do srdce. Zpívala jsem jak nejlépe jsem uměla. Dokonce i Daniela jsem překvapila...
"Uaaaa..," zívla Meg, "to už je tak pozdě... no tak čau, uvidíme se zítra, jo?"
"Jo, zítra ve škole," rozloučila jsem se a začala jsem šplhat po listech, visících z balkónu. Když jsem se došplhala k oknu mého pokoje, vlezla jsem dovnitř.
"Jdu se převlíct... opovaž se mě sledovat!" zdůraznila jsem slovo 'sledovat'.
"Jo, prosimtě, nejsem chlípník..," odpověděl mi anděl. Převlékla jsem se do tyrkysového pyžama, což mi ladilo k očím. Skočila jsem do postele a usnula jsem, že jsem zapomněla se přikrýt.
"Tss... zpívat umí, ale přikrýt ne," stěžoval si Daniel, chytil deku a opatrně mě přikryl. Poté si sedl na rám okna a pozoroval měsíc v úplňku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Terka Terka | Web | 3. ledna 2014 v 9:16 | Reagovat

To je fakt úžasná povídka!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama