Moonlight dance ~ kapitola 2. "Světlo v temnotě"

1. ledna 2014 v 0:04 | Velerina |  ○ Moonlight dance - Waltz
How do you love someone~ :3 :D


"Sakra, sakra!" nadávala jsem si, když jsem ráno nestíhala školu. "Proč jsi mě nevzbudil?! Teď přijdu pozdě!" vyčítala jsem Danielovi.
"No tak sorry no, nevěděl jsem, že zaspíš!" vymlouval se. Ikdyž na to měl právo, protože za to vůbec nemohl. Jakmile jsem ale vešla do kuchyně, zůstala jsem stát v překvapení.
"V-Vafle?" zírala jsem na stůl s vaflemi a marmeládou. Pevně jsem ho objala a poděkovala, strčila si jednu vafli do pusy a běžela si zavázat boty. Musela jsem si všimnout, že se z toho objetí pěkně červenal. Heh. Byla jsem mu velmi vděčná. To, co mi řekl... O půlnoci jsem se totiž probudila, měla jsem zlý sen. Všechno jsem mu vysvětlila, naslouchal mi... a hned poté... "Neboj se. Budu tu s tebou. Stejně nemám nic jinýho na práci." Na ten jeho úsměv nezapomenu. Kdykoli na něj myslím, musím se prostě červenat. Takže i teď.
"Vyrážím!" prohodila jsem automaticky, hodila si tašku přes rameno a vyskočila z domu. Bohužel jsem si nevšimla Meg a tak jsem na ni skočila.
"E-Eh? Jejda, Meg! Promiň, já si tě nevšimla! Jaktože jsi taky pozdě?" Prostě jsem se musela zeptat. Přišlo mi to podezřelý. Vyrážím pozdě a zrovna v tu dobu i ona.
"N-No, já nevím, prostě jsem zaspala..," podrbala se nejistě za hlavou. Vzdychla jsem, chytla ji za ruku a vlekla za sebou. Něco mi ale bylo podezřelý... její ruka byla ledová! Zastavila jsem se a podívala jsem se na ni. Neměla obličej! Chtěla jsem se vyprostit, ale nepustila mne. Pomalu jsem začala panikařit, ona se ke mně ještě přibližovala. Chtěla jsem zakřičet, zavolat o pomoc, ale moje hlasivky mě neposlouchaly. Byla jsem jako hlasu zbavená. Úplně vystrašená jsem padla do mdlob a poslední, co jsem uslyšela, byl šepot té záhadné dívky: "Pojď do mého království... a vzdej mi svůj život."
Probudila jsem se na jakémsi temném místě. Chvíli trvalo, než si mé oči zvykly na tu temnotu a konečně jsem viděla dlaždice. Vpravo bylo malé okýnko, za kterým bylo vidět, že již zapadalo slunce. Byl listopad, takže den končil poměrně brzo. Vepředu byly dveře, za kterými zářilo jakési poblikávající světlo. Nejspíš louče. Takže jsem byla přivázaná ledovými pouty ke zdi hradu. No super. Co mě ale rvalo srdce byla atmosféra zde. Připadala mi povědomá. Při pomyšlení na to se mi ale vyjevil obraz. Dívka bez tváře si brala energii z mého přítele. Takže... takhle ztráceli peří, nebo se ztráceli celí? Ne kvůli mně? Trochu se mi ulevilo, ale zároveň jsem si uvědomovala, že se odsud musím okamžitě dostat. Najednou jsem uslyšela kroky. Kdosi se přibližoval ke dveřím. Ty zaskřípěly a přede mnou se zjevila silueta silného muže. Onen silák mi zvedl bradu a zkoumal si mě.
"Co po mně chceš?!" sykla jsem na něj. To jej rozčílilo, zanechal ale klidnou hlavu a otočil se. Za ním stálo malé děvče a její děsivě červené oči zářily do tmy.
"Jste si jistá, že je to ona? Nevypadá moc věryhodně," zaburácel hluboký hlas.
"Ticho! Jsem si tím jistá. A pokud ne, prostě se jí zbavíme." Syklavý hlas dívky mi připomínal syčení úlisného hada. A taky mne tak štval.
"Pak mi to dokaž." Muž jí stále nevěřil. "Hadí" dívka si otráveně povzdychla, popošla ke mně a udělala něco, co mne docela překvapilo. Cítila jsem se pěkně poníženě... Strhla mi triko i se spodním prádlem a já tam tedy vysela polonahá. Když jsem ale konečně otevřela oči, cítila jsem, jak se mi v tom šoku zastavilo srdce. Po celém těle mi kolovaly modře zářící znaky. Byla jsem si jistá, že je to nějaké písmo, ale nevěděla jsem jaké. Japonština, čínština, arabština ani jiné znakové písmo to nebylo.
"Tohle je můj důkaz. Pečeť šelmy," prohlásila vítězně hadí dívka. Pohlédla mi do očí a šíleně se ušklíbla. Tak moc mě to vyděsilo, že moje tělo už nevydrželo všechnu tu námahu a já padla do mdlob. Opět. No co, jsem přece jen člověk, ne?!
"Hitomi!! Hitomi!!" slyšela jsem známý hlas uprostřed tmy. Chtěla jsem otevřít oči, ale nešlo to. Jako kdyby bych na nich měla závaží. Poté mi ale došlo, čí hlas to byl.
"Danieli! Danieli, kde jsi?! Pomoc! Unesli mne! Kde jsi?! Kde..," po tvářích mi začaly téct slzy. Cítila jsem nesnázi. Strach. Paniku. V té temnotě se ale najednou zjevilo světlo a uprostřed něj silueta anděla. Byl to on, Daniel. Byl blízko mě a já cítila teplotu jeho světla. Setřel mi slzy a s úsměvem řekl: "Neboj se. Jdu si pro tebe." V té chvíli všechna tma pominula a já pomalu ale jistě otevřela oči. Uvědomila jsem si, že moje slzy byly pro nic. Jak by mne mohl opustit?! Vždyť mi to ještě před pár hodinami slíbil! Záře run na mém těle zesílila a místnost se pomalu osvětlovala. Děvče a muž už byli na odchodu, oba se ale zděšeně otočili. Krom světla totiž pokojem prostupovala i jiná aura. Odvaha... a v ruku s ní i jistota. Runy se odpojily z mého těla a jen kolem mne kroužily. To vytvořilo silný vítr, díky jemuž mé vlasy začaly vlát. I mé světle modré oči začaly zářit.
"Ustup temnoto! Zde pro tebe totiž není místo!" opakovala jsem pořád dokola. Měla jsem z toho divný pocit, jako kdybych nabyla síly. Co mi ale rvalo srdce... vzpomněla jsem si, jak jsem umřela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Terka Terka | Web | 3. ledna 2014 v 9:21 | Reagovat

Nemám slov... nádhera ;3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama