Moonlight dance ~ kapitola 3. "Vzpomínka"

4. ledna 2014 v 14:46 | Velerina |  ○ Moonlight dance - Waltz
3. Kapitola~~


...Vzpomněla jsem si, jak jsem umřela. Nebo ne? Hlavou mi probíhaly vzpomínky, jak někdo umírá. Byla to žena.... v náručí držela plačící dítě. Když jsem se na dítě podívala blíž, šokovalo mne to. Mělo totiž úplně stejné znaménko na noze jako já. Je zvláštní, že bylo ve tvaru peříčka. Takže ta žena... moje matka?! Ale to je blbost... pamatuji si, jak jsem si s ní hrála na zahradě! Žena zasýpala, byla po porodu vyčerpaná a nejspíš byla i nemocná. "Bude se jmenovat... Hitomi. Ano, Hitomi..." usmála se unavená žena na malé dítko a v tu chvíli jsem to už nesnesla. Co nejvíc jsem se soustředila, až se mi podařilo vzpomínku zahnat. Co to bylo? Ptala jsem se sama sebe. Jedno jsem ale věděla jistě. Nakonec nejsem mrtvá. Uf. I tak jsem ale měla pořádnej průšvih, protože jsem kdesi zamčená, přikovaná ke zdi a kolem mě se točí runy. To je nejspíš poprvé, co bych se radši nudila ve škole.
Došla mi síla. Již jsem nedokázala udržet runy dostatečně zářivé, aby zaháněly temnotu a zlo. Vzdala jsem to. Runy přestaly zářit a opět se připojily k mému tělu. Muž se ušklíbl. "Takže to vypadá, že ještě nedokáže kontrolovat všechnu její sílu." Sílu?! O čem to mluví? Nebo spíš... čemu já se divím po tom, co mi kompletně zářilo tělo. Eh. No tak nic, no.
"Pojď, jdeme to ohlásit pánovi, že jsme našli tu pravou," usoudila dívka.
"Nikam nejdete!" ozval se ze dveří hlas Daniela. Zvedla jsem hlavu a opravdu - stál tam on! Při pohledu na něj se mi rozbušilo srdce a začaly mi stékat slzy po tvářích štěstím. Díky Bohu!
"Hee? Další andílek si přišel pro svůj konec?" Ta věta mnou otřásla. Ale ne! Stane se mu to stejné, co ostatním!
"Danieli, nepřibližuj se k té holce! Vysává sílu andělům!" snažila jsem se křičet, ale moc to nešlo, nějakým kouzlem mi ta dívka ztišovala hlas. Ale i tak... jsem si jistá, že mne slyšel. Dívka ukázala na něj a muž se rozběhl. Daniel ale byl mrštný a uskočil. Dostal se tak ke mně a začal mi oddělávat pouta. Jakmile mi odpoutal i druhou ruku, málem jsem spadla na zem, kdyby mě nechytil.
"Jsi v pořádku?" zeptal se mě ustaraně. Přikývla jsem. Pak jsem si ale všimla, že jeho pohled směřuje na moje tělo.
"Kam se to čumíš?"
"A-Ah, n-neber to takhle, díval jsem se na ty runy! Na, obleč si tohle," svlékl si tričko a dal mi ho. Při poledu na jeho tělo se mi ještě zrychlil tep. Poslechla jsem ho a nasadila si jeho triko.
"Nemohu je nijak zranit a nic podobného, jsem totiž anděl. Jsi připravená?" řekl a pevně mě chytil za ruku. Já blbka jsem přikývla, ani jsem nepřemýšlela čemu. Rozběhl se. Byl velmi rychlý a svým tělem dělal štít. Dívka vytáhla dýku a chtěla ho bodnout, naštěstí se tomu vyhnul a dostal jenom škrábanec na ruku. I tak mu z toho tekla krev... a to mi drásalo srdce. Vyběhli jsme z temné chatky a dále jsme běželi lesem, tam jsem ale zakopla o kořen stromu.
"Hitomi! Jsi v pořádku?" sklonil se ke mně.
"Ne, neboj, jenom jsem zakopla," usmála jsem se na něj a chtěla se zase postavit, pohled mi ale stanul na škrábnutí.
"Bolí to?" zeptala jsem se úplně bez přemýšlení a opatrně se toho dotkla. To bylo asi poprvé, co jsem viděla Daniela se červenat. "Promiň, zase dělám úplný kraviny," odtáhla jsem ruku a vstala. Čím mě ale Daniel překvapil... najednou mne objal. Cítila jsem teplotu jeho těla, jak prostoupá do mého.
"Ani nevíš, jak jsem se bál, když jsem v hlavě uslyšel tvůj nářek..."
"Tys... tys to slyšel?" snažila jsem se potlačit ten pocit blaženosti tím, že jsem jim ještě neunikli. Bohužel to bylo marné a tak jsem mu položila ruce na záda. "Děkuji..." Pocítila jsem, jak nás jeho křídla obkroužily. Je tohle... láska? Odtrhla jsem se od něj.
"Promiň, ale tohle jaksi není místo pro objímání. Měli bychom jít dál."
"Oh, ano, máš pravdu. Nechal jsem se příliš unést..." řekl a chytl mě za ruku. Opět jsme běželi s já měla totálně vymytý mozek z toho, jak mě objal. Láska... Argh, ne, to je blbost! On je anděl a já člověk.. nesmím se do něj zamilovat! Konečně jsme doběhli k našemu domu. Rychle jsem vběhla do dveří a bez vyzutí bot jsem objala otce. Samozřejmě, že byl zmatený. Měla jsem být ve škole... Nalhala jsem mu, že mě ohrožovali cizí lidé. Nemohla jsem mu říct, že vidím anděly a že mi jeden z nich pomohl... Poslal by mne nejspíš do blázince. Ze školy mě tedy omluvil. Nechtěl riskovat, že mě budou ještě ohrožovat, navíc se domníval, že musím být v šoku.
Vešla jsem do pokoje a zavřela za sebou. Rozplácla jsem se na postel a sledovala strop, jako kdyby se na něm odehrával boj století. Nevěděla jsem, co dělat. Hlavu jsem měla ještě vybílenou. Vedle mě si sedl Daniel a zřejmě měl taky vybílenou hlavu, protože jen tak seděl a nic neříkal. Cítí to samé? Ptala jsem se samy sebé, pak mi ale došlo, že přemýšlím nad úplnou kravinou. Ještě nikdy jsem takhle nedlumala. Tak moc jsem se zamýšlela, až jsem usnula. Prvně mi byla zima, pak jsem ale ucítila teplo na zádech....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Terka Terka | Web | 4. ledna 2014 v 17:16 | Reagovat

Další díl ;333

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama