Moonlight dance ~ kapitola 5. "Vánoční party"

8. ledna 2014 v 22:41 | Velerina |  ○ Moonlight dance - Salsa
Středa! Fjuuu~ Konečně za mnou. :D Nejhorší den v týdnu, nemám ji ráda ještě víc jak pondělky. xD No co. It's writing timmmeeeeee OwO


Bylo ráno na Štědrý den a já se připravovala na večírek s přátely. Umyla jsem si vlasy a zabalila si je do ručníku a pak jsem šla krájet rohlík. Jelikož nemáme s otcem ve zvyku dodržovat půst, na stůl vždycky dáme nakrájené rohlíky s nějakou pomázankou. To pak chodíme okolo a někdy ukradnem nějakou tu jednohubku.
"Au!" vydala jsem instiktivně ze sebe, když jsem se pořezala. Navíc jsem omylem upustila nůž, takže to kuchyní silně zacinkalo. "Sakra, jsem to ale nemehlo!" zanadávala jsem sama na sebe a chtěla jsem zvednout nůž, jenže Daniel mě předběhl, položil ho na stůl a vzal můj poraněný prst.
"Hitomi, snažíš se zabít na Štědrý den?" řekl a začal mi ho obvazovat.
"Hmmm, snažím se stát andělem, no..."
"Aby ses stala andělem musíš zemřít za výjimečných okolností," vysvětlil mi Daniel. I když mi toho můj anděl z dětství říkal hodně, tohle mi zatajil.
"Aha... a jak jako výjimečně?"
"Třeba někoho zachránit, já nevím..," odpověděl mi lhostejně a dále mi zavazoval prst.
"Takže ty jsi vlastně hrdina," řekla jsem lhostejně, nejspíš jsem ale měla držet jazyk za zuby. Skončil s obvazováním.
"Vlastně... ano."
"Ummm... Danieli, vím, že se to nehodí, ale... Jak jsi zemřel?" zeptala jsem se. Možná bych měla vážně držet jazyk za zuby.
"...Zachránil jsem dítě z hořící budovy. Bohužel na mě spadl rám, když jsem se ho snažil krýt. Myslím, že chlapec žije, ale... Stalo se to dávno. Nejspíš si to ani nepamatuje," prohodil a vyšel ze dveří.
"Kam jdeš?" zeptala jsem se zvědavě.
"Do sprchy. Jsem teď člověk a proto bych nechtěl na večírku zapáchat," odpověděl a zavřel za sebou dveře. Chvíli jsem tam jen tak stála, dívala se na dveře, až se mi konečně rozjel mozek.
"Ah, ta party!" řekla jsem si sama pro sebe a zvedla mobil ze stolu, začala jsem vytáčet Kollyino číslo. Po pár vteřinách mi to zvedla. "Hej Kolly! Šťastné a veselé! Ohledně té dnešní party, nevadí, když přivedu svého kámoše?"
"Ahoj Hito! Ne, vůbec to nevadí, akorát líp! Ale chci vědět jednu věc. Je to fešák??" ozvalo se do mobilu a já ve chvilce měla sto chutí hodit mobilem o zeď.
"N-No, tak nějak, ale ruce pryč, jasný?!" začala jsem vyhrožovat.
"Ahh, tak už to chápu, dobře, dám ruce pryč. Ale s Tachi-kunem se v tom případě rozluč!" úplně jsem cítila, jak na mobil vyplázla jazyk a zaklapla ho. Vzdychla jsem. Tachimaku, hmmm... najednou k němu nic necítím. A už zase! Náhrdelník ztěžkl! Možná, že je to nějaké znamení? A to ne, to je... i když už to, že vidím anděly blbost je. No jo, já už se radši divit nebudu.
Když Daniel vyšel ze sprchy, ještě pořád měl vlasy mokré. To mi nedalo, chňapla jsem ručník a hodila mu ho přes hlavu.
"Usuš si ty vlasy, nebo nachladneš," prohodila jsem a usmála jsem se na něj. Hodiny uplynuly nadměrně rychle a my šli ke Kollyinému domu. Byla už tma, však v Prosinci se stmívá o hodně rychleji než v létě, cestu nám ozařovaly pouliční světla.
"Awww, nemůžu se dočkat, až si všichni otevřou jejich dárky!" řekla jsem, Daniel mě s úsměvem pozoroval.
"Pro koho všechno vlastně máš dárky?" zeptal se.
"Hmmm, takže... Pro Kolly, Meg, Tachi-kuna..." Všimla jsem si, jak jeho úsměv zmizel. Nemohla jsem mu říct, že mám dárek i pro něj! To by bylo příliš... no... Však chápete, ne? Chudák. Myslel si, že pro něj nic nemám. Po ulici se rozléhala hudba a smích lidí. Stáli jsme před dveřmi Kollyiného domu já zazvonila. Dveře nám po pár vteřinách otevřela Meg se třpytkami ve vlasech.
"Ah, hele, kdo přišel! Hitomi a... Heee, kdopak to je?" ušklíbla se na mě Meg.
"E-Eh, n-nechápej to špatně, to je jen kámoš!" vymlouvala jsem se.
"Hmmm, tak dobře, na gauči na tebe čekaj Kolly a Tachimaku," vzala mne kolem ramen a už mě táhla dovnitř.
"Ach, ahoj Hitomi! Vidím, že je to opravdu fešák!" zvolala na mě Kolly, sedící na gauči se sklenkou džusu. Měla jsem v tu chvíli chuť ji chytit za krk a uškrtit ji.
"M-Mlč, sakra! Je to jen kámoš!" Daniel radši nic neříkal a jen tak posedával vedle mě. Čeho jsem si ale všimla bylo, jak se na mě Tachi-kun dívá. Meg ho ale přerušila, když na stůl podala mísu s popcornem.
"Hej, jdeme se na něco dívat, ne? Tachi-kun, neznáš nějakej dobrej film?" zeptala se ho a mrkla na mě. Konečně jsem si oddychla.
"J-Jo, no... co třeba Pána prstenů? Nebo Hobita, Tolkien přece nikdy neuškodí!" prohlásil a zvedl se z gauče. Poté našel v šuplíku cédéčko a vsunul ho do přehrávače. Kolly zhasla světla a najednou, náhrdelník opět ztěžkl...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ooomarie ♥ Ooomarie ♥ | Web | 9. ledna 2014 v 19:16 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama