Moonlight dance ~ Seznámení

1. ledna 2014 v 0:01 | Velerina |  ○ Moonlight dance - Waltz
Heheh. :P xD

Ahoj! Jmenuji se Hitomi a budu vám vyprávět svůj příběh. Mám sice anglickou krev, ale už od mala bydlím v Tokyu. Proto jsem taky míšenec - otec z Japonska a matka z Ameriky. Z venku se zdám jako normální holka chodící na základní školu, ale není to tak. Vyrůstala jsem se schopností vidět a mluvit se strážnými anděly. Jako naschvál ale je, že já sama nějakého nemám. Vždy, když mi byl nějaký udělen, záhadně zmizel, nebo mu upadalo peří. Proto se se mnou žádný nebaví. Ikdyž mám dvě dobré kamarádky, cítím se tak nějak... sama.
"... Hito? Děje se něco?" podívala se na mě ustaraně moje kamarádka s rezavými vlasy Meg. K jejím vlasům jí ladily její zlaté oči, které jakoby prozíraly až k tvému srdci. Zatřepala jsem hlavou, až mi moje stříbrné vlasy spadly do očí.
"Ne, co by mělo?" hodila jsem ten nejnevinnější pohled, jaký jsem uměla. Nechtěla jsem, aby se ještě starala o mě. Její matka je totiž vážně nemocná a otec kdesi pryč, takže se o rodinu musí starat úplně sama.
"No, vypadala jsi tak nějak... ummm... to máš jedno." Podrbala se za hlavou a znovu začala mluvit o tom, jakou kabelku by si letos přála k Vánocům. Usmívala jsem se na ni, poté ale zalétla pohledem za ni. Nebyl tam. Její strážný anděl. Znamená to, že se mě bojí? Ne, to je nesmysl. Sirius byl snad jediný anděl, který se mnou aspoň trochu komunikoval. Ikdyž jedná slova, která od něj zazněla jsou "Co je?" "Čarodko!". Neberu si to ale vážně, vždycky na něj jen vypláznu jazyk a zpátky se věnuju holkám.
"Eeeeeek!" zapištěla Kolly, když padal na zem. Chudák, uklouzla na ledu.
"K-Kolly!" přiběhla k ní Meg. Její černé vlasy byly rozpoložené po ledě, vločky jí dopadaly na její usměvavou tvář.
"Wow, jako fakt Kolly, ty spadneš na zem a hned se začneš usmívat," prohodila jsem udiveně. Ani její anděl nejspíš nebyl poblíž, jinak by totiž neuklouzla. Chtěla jsem se podívat na oblohu, ale můj se zastavil na nedaleké větvi stromu. Posedával tam mladý anděl se zavřenýma očima, nejspíš odpočíval. Co mě ale trápilo víc, neměl náramek. Náramek nosili ti andělé, kteří někoho stráží. Tento byl rozhodně jeden z nich, ale jeho osoba nikde a ani náramek nenosil. Co tedy dělal tady na Zemi? Co mě udivovalo nejvíc... normálně bych ho prostě spatřila, pak se zase podívala jinam. Já ale nemohla odtrhnout pohled a moje srdce bilo rychle jako dostihový kůň na prvním místě. Pak ale anděl otevřel oči a podíval se na mě jeho zelenýma očima. To mě překvapilo a rychle jsem uhnula pohledem. Byla jsem si ale jistá, že si mě všiml. Musel.
Celou cestu jsem byla potichu, což mé kamarádky docela děsilo. Poté ale přišel čas se rozloučit.
"Tak tady se naše cesty rozdělují. Jsi si jistá, že chceš jít sama?" zeptala se ustaraná Meg.
"Neboj. Budu v pořádku," položila jsem jí ruku na rameno a usmála se. Rychle jsem se otočila na podpatku, až se mi protočila minisukně a vešla do menších vrat. Přede mnou stál dům mé babičky - ikdyž byla už dávno po smrti, spolu s dědečkem. Moje matka bydlela po rozvodu s otcem v Americe a tak jsme tu zůstali jen já a táta.
"Jsem doma!" zvolala jsem a už se ke mě hnal můj otec. Uhnula jsem o metr doprava a tak spadl na zem, když mě chtěl obejmout. "Vidím, že jsi dnes v dobré náladě, zlato," prohodil. Pohodila jsem vlasy, vyzula si boty a vyběhla po schodech do svého pokoje. Tam jsem hodila svou tašku pod stůl a skočila na postel. Otočila jsem se na záda a pozorovala jsem poblikávající žárovku.
"Co mě to jen popadlo?" řekla jsem si jen tak pro sebe. Otočila jsem svůj hlavu vzala do ruky svého plyšového medvídka s perutěmi. Dal mi ho kdysi můj strážný anděl, jediný, který se mnou kamarádil. Tenkrát jsem ještě byla dítě, ale svůj dárek si schovávám až do teď, do svých čtrnácti let. Když na to tak myslím, pozítří mi je už patnáct... můj velký den. Konečně si budu moct přebarvit své bílé vlasy, kvůli kterým mě všichni šikanovali. Do mých očí najednou zavítal smutek.
"Oy." zaznělo za mnou. Rychle jsem otočila hlavu, až jsem čelem do čehosi narazila. Leknutím jsem spadla z postele a třela si své čelo. Pak jsem se podívala za sebe a šokovaně zůstala sedět. Na posteli seděl ten zelenooký anděl a držel se za čelo.
"Sakra, neumíš se otočit pomalu?" stěžoval si. Jeho hnědé vlasy mu spadaly do obličeje a jeho perutě ho jakoby objímaly.
"Ř-Říká ten, kterej jen tak vtrhne dívce do pokoje!" Snažila jsem se potlačit tlukot mého srdce, avšak nijak jsem nemohla změnit mé zrudlé tváře. Všimla jsem si, že se mi dívá přesně na mé místo a došlo mi, že andělé dokážou slyšet tlukot srdce. Ihned jsem se postavila a snažila se dívat co nejvážněji. Bohužel jsem jako malá neposlouchala mého andělského kamaráda, takže nevím, jak skrýt své pocity. Odkašlala jsem si.
"Potřebuješ něco?" Anděl se postavil.
"Takže mě doopravdy umíš vidět... to je zvláštní. Umíš vidět úplně všechny anděly?" Naprosto mě ignoroval.
"Ehm... a to ses nemohl zeptat někdy jindy?" Najednou jsem uslyšela jakési kroky před dveřmi. Do pokoje vtrhl otec.
"Hitoooo~ hádej co je dnes na večeřiiii~" začal líbezně mluvit s růžovou zástěrkou na sobě. Hodila jsem na něj totálně otrávený pohled.
"Tohle je tvůj otec? Vůbec se ti nepodobá." poukázal na něj anděl za mnou. "Navíc nevypadá na to, že mě umí vidět."
"Jo, protože jenom já to umím. Navíc jsem víc podobná svý matce." Viděla jsem, jak jsem touto větou otce totálně odrovnala.
"E-eh... Víš, měl bys pokračovat ve vaření toho Benta tati, nebo se ti to... ehehe.... připálí..." začala jsem tátu strkat ze dveří a rychle jsem za ním zabouchla dveře.
"Bento se připálit nemůže!" protestoval za zdí a šel zpátky do kuchyně. Oddychla jsem si a zklouzla se po dveřích. Pak jsem ale otevřela své světle modré oči a přísně se podívala na anděla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama