Ookami no Love part. 3

2. ledna 2014 v 15:54 | Velerina |  • Ookami no Love! ;3
3. Part. Nwm co sem napsat. :D Tak s to užijte. Ano, a... varuju, menší sexuální věcička... ale.. no... nechcu abyste si mysleli že je to hentai, ono to hentai NENÍ. xD Má to být dobrodružno-romantický román, ale no co... to je jedno. xD


"Dobře, Kayo... Už musím jít za partou, jinak mě přetrhají. Tak si.. užij film, ok?" Přikývla jsem.
"Ty taky, Kogo." V tu chvíli začal film, ale nemohlo mi uniknout, že na mě holky celou dobu zírají. A já si ho zase moc neužila... protože jsem myslela jen a jen na něj. Na jeho úsměv... Na jeho vlasy... Na jeho všechno.
Jakmile skončil film, bylo již pozdě večer. Ještě jsme chvilku s partou kecaly před kinosálem, když vtom skočila řeč zase na něj.
"Hej, Kayo... Ty ho miluješ?" zeptala se Uru narovinu.
"Eh?!" stranila jsem se jí.
"Uru, to bys neměla říkat tak najednou. Není to hezké," hájila mě Suka. "Nemusíš odpovídat, jestli nechceš." Vlídně se na mě usmála. Proto jsem ji měla ráda. Měla hodně pochopení a byla chytrá. Bohužel nikdy neuměla projevit svůj názor. Byla jako malá ustrašená srnka. Zatřepala jsem hlavou.
"Ne, to je dobrý. Nemiluju ho. Je to blbost, teďka jsme se potkali a není tu možnost, že bych ho ještě někdy vůbec spatřila." Cítila jsem jak se na mě všechny ustaraně dívají. Koukla jsem se na hodinky a zděsila se.
"Ale ne! Máma musí mít strach... neví totiž, že jsme byly v kině! Tak čau!" Zamávala jsem a uháněla zpět domů. Musím to vzít zkratkou... ale... musím usoudit, že je to pěkně děsivý, pomyslela jsem si před malou uličkou, která mi krátila cestu domů. Vypadala divně už za světla a temnota noci tomu dodávala ještě větší hrůzu. Bože, Kayo! Nejsi přece žádnej strašpytel a navíc žádná věc jako duchové a tak neexistuje! Přiložila jsem si ruku na srdce a odvážně kráčela ulicí, kterou osvětlovalo jen pár starých lamp, které místy poblikávaly. Za sebou jsem najednou uslyšela cizí kroky. Zastavila jsem se a otočila se. Nikde nic. No, tak tohle už fakt je děsivý... V tu chvíli jsem se chtěla rozběhnout, ale když vtom mě zezadu chytily čísi ruce. Jedna mi kryla pusu a ta druhá se mi snažila šáhnout mezi stehna. Zhrozila jsem se. C-Co se děje? Já... To ne! Snažila jsem se vymanit z čísich rukou, ale marně. Byl silný a ruka mi začala sjíždět pod sukni.
"Ne! Prosím, stop!" zakřičela jsem, když jsem na chvíli uvolnila svoje ústa. Zavřela jsem oči, doufajíc, že mě někdo zachrání... Nechtěla jsem o to přijít už v 16-ti!
"Ihned ji nech být, ty prase!" ozval se křik chlapce. Otevřela jsem oči a přede mnou stál Koga. Muž svírající mě v jeho rukou se začal smát.
"A co mi kluk jako ty udělá?" Začal mi stahovat kalhotky. Ještě více jsem začala vzdorovat. Byla jsem kompletně vystrašená, měla jsem na mále a omdlela bych.
"To by ses divil. Hned ji pusť a já si to s tebou vyřídím!" začal si prokřupávat klouby v rukou Koga.
"Tss. No tak dobře. Ale pokud prohraješ, donutím tě se dívat!" Chlap se začal smát, pak mě ale odhodil ke zdi.
"Oy! To neumíš zacházet slušně s dívkami?!"
"Drž hubu! Chtěls to, máš to mít!" Svalnatý muž se hrnul ke Kogovi, připravený mu dát pěstí. Koga byl ale hbitý, uskočil mu a ještě mu vrazil. Hrouda svalů se svalila na zem. Bezduše jsem je oba sledovala a jakmile souboj skončil, Koga přišel ke mně a přikryl mě jeho kabátem.
"K-Kogo..." Oči se mi zalily slzami.
"Neboj se. Už je to v pořádku... Je pryč, neublíží ti..," řekl a objal mne. Ještě silněji jsem se chytila jeho trička a po tváři se mi linuly horké slzy. Pohladil mě po hlavě a vyzdvihl na záda. Pomalu jsme šli ke mně domů, já mu říkala cestu.
"Ty ses tu narodila?" zeptal se mě. Zavrtěla jsem hlavou.
"Ne. Přestěhovali jsme se sem před pěti lety. Nesnáším to tu... radši bych byla na venkově se svými kamarády než chodit po městě, co smrdí po kouři." Udivovalo mě, jak moc mi naslouchal.
"A ty?"
"Já? Já se sem přistěhoval před dvěma týdny. Dost dlouho na to, abych si udělal přátele... však víš. Moje parta." Hlavu jsem měla položenou na jeho zádech a jeho hlas mě uklidňoval. Také jsem cítila jak mu tluče srdce, každý jeho nádech i výdech.
"Děkuji... už zase jsi mi pomohl. Proč..?" Pomalu se mi zavíraly oči.

"O to se nestarej. Je to můj... instinkt." Podíval se na mě a podivil se. Usnula jsem na jeho zádech, silně jsem vydechovala. Usmál se a pokračoval směrem, kam jsem mu přetím navelila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Terka Terka | Web | 4. ledna 2014 v 17:38 | Reagovat

Nemám slov... *-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama