Ookami no Love part 4.

2. ledna 2014 v 15:54 | Velerina |  • Ookami no Love! ;3
4. part. Již to nebudu komentovat. :D


Když jsem se probudila, ležela jsem v posteli, na stole vedle mě ležel podtác s čajem a mými oblíbenými rýžovými sušenkami.
"Já jsem... doma?" V tu chvíli jsem si vzpomněla na všechno, co se minulou noc událo. Sedla jsem si a civěla na svou růžovou peřinu.
"Koga..." vyslovila jsem jeho jméno, usmála se a přiložila si ruku na hruď. Podívala jsem se na budík.
"Půl dvanácté... to jsem spala tak dlouho?" Promnula jsem si oči, když vtom se otevřely dveře do pokoje.
"Oh, ty už jsi vzhůru? Díky bohu, že se ti nic nestalo!" přihnala se ke mně matka a objala mě.
"Mami..." Pevně jsem ji objala a už nikdy jsem ji nechtěla pustit. Pak se ale opatrně postavila zpět na nohy a ohlásila: "Přišel za tebou ten chlapec, co tě sem donesl. Řekl mi vše o tom, co se stalo... už se nemusíš bát, jsi doma, ok?" Do pokoje vešel hnědovlasý kluk a moje srdce v tu chvíli prudce zdivočelo.
"Nechám vás tu osamotě..," mrkla na mě máma a odešla z pokoje. Já i Koga jsme sledovali jak se za ní zabouchly dveře.
"Jak je?" zeptal se mě po chvilce ticha.
"Rozhodně líp než včera," odpověděla jsem. Oba dva jsme nervózně hleděli jiným směrem. Poté vzal můj hřeben, posadil se vedle mě a zeptal se: "Smím? Vypadáš jak holka z divočiny." Přikývla jsem a on mi začal česat moje bílé vlasy.
"Ty... nejsi tak drsný jak se navenek zdáš. Prvně jsem si myslela že jsi delikvent, agresor.." Jakmile jsem to dořekla, zasekl se.
"E-Eh, promiň, jestli jsem řekla něco špatně, já nechtěla!" omlouvala jsem se mu.
"Ne, to je dobrý," usmál se na mě. "Vážně vypadám tak drsně?"
"No jasně, potrhaný džíny, řetízek na krku, piercing na rtu a rozcuchané vlasy! Uh... promiň. Už zase říkám to, co nemám."
"Ale ne, neboj, fakt se nic neděje..." Nejistě jsem ho pozorovala. Kayo, panebože, kontroluj to, co říkáš, ne?
"Napij se," podal mi hrnek s čajem.
"Ok.." Vzala jsem ho a napila se.
"Hej... proč tu vlastně jsi? Nejsem prostě holka, kterou jsi jednou potkal?" Nad tímhle pokrčil rameny.
"Nevím, prostě jsem byl zvědavej. Nejsem přece tvůj zachránce?" podíval se mi do očí s milým úsměvem.
"Doufám, že ti nepřekážím v plánech..."
"Proč bys měla? Kdybys překážela, stejně bych nezaváhal a zastavil u tebe..." Zírala jsem mu do očí. Usmála jsem se a prohodila: "Dobře, hrdino." Zřejmě jsem ho překvapila, soudě dle jeho výrazu.
"Hej, co kdybychom šli ven? Je tu poblíž pláž, mohli bychom se projít!" navrhla jsem.
"Vážně? A nebojíš se ještě jít ven?"
"Hmm, no sama možná, ale s tebou ne. Takže?"
"No tak dobře," řekl Koga a pomohl mi vstát. Mezitím co na mě čekal dole jsem se převlékla a nasadila si na krk náhrdelník ve tvaru měsíce s vyjícím vlkem vyrytým uprostřed. "Rozhodně nikdy tento náhrdelník nedávej někomu, koho neznáš!" zněla mi v hlavě slova mého otce, který zemřel, když mi bylo 10. Šel do lesa pro nějaké to dříví a ráno ho našli až policisté hluboko v lese. Dle jeho ran usoudili, že zápasil s nějakým zvířetem - nejspíš s vlkem... Otřásla jsem se. Neměla bych ho nechat příliš dlouho čekat.. usmyslela jsem si a rozběhla se po schodech dolů až ke dveřím.
"Jdeme?" zeptal se, když jsem si nasadila boty.

"Jasně!" prohodila jsem a vyšla ze dveří.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Terka Terka | Web | 4. ledna 2014 v 17:49 | Reagovat

Hotová spisovatelaka :D

2 Terka Terka | 4. ledna 2014 v 17:50 | Reagovat

* spisovatelka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama