Deyla III.

20. února 2014 v 22:16 | Velerina
(~*0*)~


Dříve, než jsem úplně došla ke campu, rozhlédla jsem se. Nechtěla jsem riskovat, že nás někdo sleduje. Naštěstí jsem nikoho nepostřehla, ani Hiyenne nikoho necítila. Poplácala jsem ji po hrudní kosti a vyšla vstříc. Jakmile mě dva muži postřehli, vstali a uhasili oheň. Měli přilby, takže jim nebylo do očí vidět. Poznala jsem ale, že jeden byl mladý a druhý starší.
"Co tu chceš, blood elfko?!" ozval se mladší přísně. Ten druhý mu ale položil ruku na rameno a klidně se na mě podíval.
"Omluvte ho, je ještě nezkušený. Je zde něco, co potřebujete?" zeptal se a já si položila ruce vbok.
"Hmh, já nepřítel nejsem, ale také byste se za něj neměl omlouvat. Dělá svou práci dobře, jelikož nikdy nevíte, co se skrývá za lidskou tváří... nebo i jinou," prohlásila jsem a starší muž na mě zíral, mladší se na něj nejspíš culil.
"Nuže dobrá. Asi máte pravdu. Co tedy pohledáváte v tomto campu?"
"Vy jste členové guildy Eden Aurorae, ne?"
"A co když ano?" řekl mladší strážce.
"Aha. Jmenuji se Deyla, těší mě," nastavila jsem ruku na potřásání, "nesu velmi důležité a strašné zprávy pro cechmistra. Je zde?" Mladý muž chvíli pozoroval mou ruku, pak s ní ale potřásal a řekl: "Pokud myslíte Nima, momentálně a navždy je nepřítomný. Jestli ale stačí mluvit s Blazerem, pak mne následujte."
"Navždy nepřítomný..," odsekl stařec, "Žádná úcta k mrtvým." Jakmile jsem ho zaslechla, sklopila jsem uši a zavřela oči, potichu jsem pronesla modlitbu: "Nechť jeho duše je doprovázena dobrým andělem a již nikdy nemusí trpět. Ashan'tha lenar." Hiyenne jsem nechala čekat s postarším mužem.

Mládenec mě dovedl až k menší jeskyni, v jejímž středu seděla postava. Uklonil se a pomalu odešel zpět na hlídku.
"Blazer...?" zadoufala jsem. Když je Nimo mrtev, jaké jsou šance, že je naživu on?
"Potřebuješ něco, blood elfko?"
"Takže jsi to ty! Ale tvůj hlas již nezní tak vesele a vtipně. Co se stalo? Kousla tě krysa?" Snažila jsem se vtípkovat, ale v tu chvíli mi to moc nešlo.
"My se známe?" Osoba se zvedla a popošla ze stínu jeskyně. Zděsila jsem se. Byl to Blazer, jenže vypadal jinak. Strašně. Zničeně. Žeby se ho Nimova smrt dotkla až tak?
"Ano, ale nevím, zda-li ti tvoje paměť dovoluje si na mě vzpomenout." Blazer zamhouřil očima.
"Takže jsi mě přišla jenom navštívit?"
"Ne, bohužel ne." Zaštráchala jsem ve svém batohu a vytáhla svazek pergamenu. Byly to plány Alliance, které jsem Garroshovi nedala.
"Co je to?" zeptal se a natáhl ruku pro papír. Podala jsem mu ho a zapla svůj batoh.
"Jsou to plány Alliance. Musíte to hlídat. Garrosh něco chystá a společně ho musíme zastavit."
"A jak se blood elfka dostala k těmto plánům? Navíc ještě rogue?"
"Tyto rty jsou svázány."
"Skrýváš přede mnou nějaký fakt."
"Co? To, že mám doma sbírku brouků?" Blazer se na mě otráveně podíval.
"Skrýváš hodně důležitý fakt."
"Dobře, nemám domov," podrbala jsem se za hlavou.
"Tak mi aspoň řekni svoje jméno."
"Deyla."
"Všechno? A co příjmení?"
"Všechno. Příjmení nemám. Moje jméno je stejně dost originální." Blazer vzdychl a konečně to vzdal. Nejspíš mu došlo, že mu víc neřeknu. Otočil se a dal pergamen mladé night elfce.
"Takže ty tvrdíš, že Garrosh něco chystá. Proč myslíš?" Ani jsem dlouho nepřemýšlela a vytryskla ze mě lež: "Ty informace měl u sebe."
"Tak proč jsi na ně šahala?" Ouch. Právě uhodil kladivem na kámen. Nebo jak to říkají lidi... Nevěděla jsem, co říct. "Nemáš domov, šaháš na cizí věci, rogue a nejdou z tebe vytáhnout informace. Jsi docela zkušená... Nechceš se k nám přidat?" Trhla jsem sebou. Čekala jsem, že odhalí moji identitu, ale tohle... Ne, tohle bylo vážně nečekané.
"Omluv mě, ale já se o tvou guildu neucházím. Jen nechci, aby jediný ork zkazil všechny ty vaše snahy... a Nimovu smrt." Tentokrát sebou trhl on. "J-Jak o tom víš?"
"Mluví tady o tom hodně lidí. Navíc na tobě jde poznat, že tě to hodně ranilo. Zabíjí mě tě vidět takového... Pamatuji si tě jako toho veselého týpka, který... který mi zachránil život." Všimla jsem si, jak se mu zúžily zornice, z vyplašení jsem se ale otočila, zapískala na dva prsty, rozběhla se a dopadla na Hiyennina záda. Bez jakéhokoli slova jsem opustila camp a řítila se pryč. Na tvářích jsem pocítila horké kapky, avšak nevěděla jsem, co měly znamenat.

Zvuk vodopádu byl slyšet přes velkou část lesa. Milovala jsem to místo, ten vodopád, ty ptáky, ty lesy. Byly plné nostalgie. Já se ale procházela po malé vesničce, skoro vyhořelé, avšak opuštěné. Ještě pořád mi v uších zněly ty zděšené výkřiky elfů a při vzpomínce na to, jak mě někdo omylem shodil na zem, mě zabolela hlava. Jelikož jsem byla hodně nízká - a "díky" Bohu ještě jsem - o mě kdekdo zakopával. V ten den, v tu noc, jsem proklévala své rodiče a celý svět za to, jaká jsem. Cítila jsem, jak se země pode mnou třásla od obrovských nohou toho démona. A z celého dětského domova si k jídlu musel vybrat zrovna mě! Démony jsem nikdy nepochopila. A proto jsem se taky nestala warlockem. A tenkrát jsem ho poprvé potkala. Kdyby Blazer v ten moment nevykryl jeho útok, přišla bych o život. Rychle jsem zatřásla hlavou. "Co mě to popadlo! Přece jsem slíbila, že se už nikdy nepřestanu usmívat!" vzkřížila jsem ruce na prsou a otočila se k Hiyenne. "A já sliby neporušuju!" Nasedla jsem na ni, dala povel a vzlétla k obloze.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Blackie Blackie | Web | 21. února 2014 v 10:59 | Reagovat

Waau, úžasnej díl *-* Strašně se těším na pokračování :'3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama