Začátek

6. března 2014 v 17:21 | Velerina |  • Návrat
Ptáte se... jak přežít po apokalypse? Jak přežít toxické deště a žádnou pitnou vodu, všude písek, bouře, zemětřesení? K tomu vám mohu říct jen jedno: instinkty.


Mé jméno je Amarisa a budu vás provádět mým světem. Světem, který pochází z úplně jiné dimenze, a přesto hrozí, že se toho dožije i ta vaše. Proto... mě pozorně poslouchejte. Ackmard je svět, ve kterém proběhl konec světa... tedy měl. Vědcům se podařilo zastavit úplné zničení, avšak újmy to na přírodě mělo. Nikde již nezahlédnete květiny, stromy, ani trávu. Všude jen skála a písek. Ale to není vše, co bylo poškozeno.
Radioaktivním deštěm všechna stvoření zmutovala. A lidé? Dostali nové schopnosti. Každý má svou speciální moc a není možnost, že by měl někdo stejnou. Co ale dělá problémy, jsou siamská dvojčata. Nikdo neví proč, ale ikdyž vypadají stejně, jejich moci jsou vždy kompletně protikladné. A tak jsem se narodila i já - Amarisa a mé dvojče - Amara. Byly jsme stvořeny asi jako ten nejznámější protiklad: já jsem oheň a Am je led. Jakmile jsme se narodily, naše matka zemřela a jelikož zrovna probíhala válka, museli nás rozdělit. Tenkrát, když nás nesly dvě dívky od sebe, jsme obě plakaly. To by se ovšem nyní nestalo. S Amarou se obě nenávidíme a i přesto máme stejný cíl: vzít vše pod kontrolu a chceme, aby nás někdo konečně uznával. Am je na dobré cestě, již se stala kapitánkou vojsk. Problém ale je, že...

"Uhni, špíno! Slyšel jsem, že tvoje ségra velí jakožto kapitánka! A taky, že je pěkně nafoukaná, to znamená, že ty musíš být stejná!" křičel a kopal do mě chlapec, měl asi 16 let, což je o rok starší, než já. Nenáviděla jsem, jak mě všichni posuzovali jenom podle charakteru mé sestry. Nebyla jsem taková! Tedy... aspoň myslím? I přesto, že mi z nosu tekla krev, můj ret byl natržený a všude po těle jsem měla modřiny, nebojácně jsem se postavila a podívala se chlapci do očí.
"Fajn. Mysli si, co chceš. Avšak ne všechny věci, co tě napadnou, mohou být pravda," prohlásila jsem, otočila se na podpatku, schovala obličej pod pláštěm a vyrazila dále směrem k tržišti.
"Tss. Stejná jako její sestra!" zaslechla jsem ho, jak nadával do prázdna. Jeho parťačka se ho nejspíš snažila sklidnit, jestli byla ale úspěšná, či ne, to jsem již neviděla. Zahnula jsem totiž za roh a vstoupila na tržní dvůr, kde se to hemžilo lidmi. No bodejť, když tam bylo jediné jídlo ve městě... Hodila jsem pohled na hodiny a stiskla pěst. Ručičky ukazovaly čtvrt na čtyři, což znamenalo, že za pár minut trh končí a všechno se balí. A to jsem nechtěla. Měla jsem před sebou ještě hodně dlouhou cestu pouští a tak jsem potřebovala jídlo a pití. A tak jsem se rozhodla, že budu trochu podvádět. I když jsem byla docela vysoká, stále ještě děkuji Bohu za svůj dar docela se zneviditelnit. Tedy ne doslova, ale prostě mne lze snadno v davu přehlédnout. Skrčila jsem se a opatrně proklouzávala mezi davy. Pak jsem ale do čehosi narazila. V překvapení jsem zavřela oči a když jsem je otevřela, zvědavě na mě civěla malá holčička s copánky a medvídkem v rukou.
"Pššš," naznačila jsem jí gestem, aby nikomu o mně neříkala. Holčička se usmála, gesto opakovala na souhlas, za co jsem ji pohladila po hlavě a šla dál. Velká ručička se pohla o minutu a já stiskla napětím ret. Stihnu to? Ptala jsem se sama sebe. Vážně se mi nechtělo čekat den, než se opět trhy otevřou. Naštěstí jsem brzo dorazila k prvnímu stánku s jablky. Zbožňovala jsem jablka! Bylo to snad jediné ovoce, co zbylo tak šťavnaté. Díky tomu se na trh ale stavilo jako to nejdražší ovoce. Jednou to však neuškodí, ne? Řekla jsem si a chňapla dvě jablka, která zbyla v koši. Prodavač k mému štěstí zrovna mluvil se sousedem, nejspíš se hádali o cenách a kdoví čem. To mne však nezajímalo: jídlo na dva dny již mám. Teď se jen dostat ke studně a-- Dříve, než jsem dokončila myšlenku, mne někdo chňapl zezadu.
"No podívejme, straka!" zasmál se muž, držící mě za límec. Sakra. Policajti. V ten moment jsem věděla, že je se vším konec. Vodu nedostanu, ale aspoň budu mít kde spát: v dočasné cele. Policista mě otočil a sundal mi kapucu, aby zjistil, kdo vlastně jsem.
"Ty zde nebydlíš. Kdo jsi?" zeptal se. Takže mu to došlo? Hmmm, no za pokus to stojí.
"Jméno nemám, ale vím, že straka rozhodně nejsem. Jestli vám to stále nedochází, jsem Homo natum, stejně jako vy. Teď, kdybyste mne omluvili, mám něco na práci."
"Jako třeba kradení?"
"K-Kradení? Jak se opovažujete mě obviňovat z kradení! Já jsem přeci normální holka!"
"Tak proč jste se skrývala pod touto kápí?"
"Aha, takže všichni, kteří nosí kápi, jsou zločinci? Tohle se mi ani náhodou nelíbí!" založila jsem si ruce vbok a naštvaně civěla dvoumetrovému chlápkovi do očí. Dobře, neměl dva metry, ale vysoký byl dost a svalů měl taky hodně. Dokonce mě dokázal svou pravou rukou vynést do vzduchu. I když, to možná není ani moc namáhavé, protože jsem byla velmi hubená, rychlá a lehká. V tom jsem vynikala.
"Cestujete?" zeptal se druhý muž, vystupujíc zpoza 'gorily' držící mne ve vzduchu. Tento byl pro změnu vyhublý a zesláblý, zato se svými brýlemi vypadal velmi inteligentně. A nejspíš takový i byl.

Problém ale je, že jsem velice zaostalá.

"Proč se ptáte?" zeptala jsem se otráveně. Okrádali mne o čas! Podívala jsem se za sebe, abych zkontrolovala, kolik je. Bohužel, vypršel čas. Městem se ozýval hluk zvonů. Bim. Bam. Bim. Bam. Zhrozila jsem se. Příliš moc hlučné!
"Ihned zastavte ten zvon! Riskujete!" křičela jsem na gorilu.
"Co tím myslíte? Tento zvon je již týden starý a nic se nestalo." T-Týden?!
"To je ještě horší! Ihned přestaňte!" křičela jsem dále a inteligentní muž se mi snažil něco říct, avšak městem se ozval hluk. Ne zvonů, ale něčeho jiného. Pod městem bylo cosi obrovského a to něco byl Manus. Manus, byl obrovský, zmutovaný červ kopající se pod zemí. A hádejte, co bylo jeho pochoutkou. Samozřejmě, že lidi.
Červ se vynořil přímo uprostřed tržiště a gorila mne samým zděšením upustila. "N-Nemožné... jaks to..." koktal ze sebe.
Druhý na to: "Tss. Já věděl, že ty velký zvony budou jen na obtíž. Ale... tahle dívka je chytřejší, než jsem si myslel." Oba se podívali směrem ke mně. Věděla jsem, že jsou zaskočení. V ruce jsem totiž držela malou holčičku, pistoli a Manus měl prostřelené tělo.
"Je mi líto... vím, že jsi tvor jako ostatní. Avšak, tuhle tě nenechám sežrat. Zdá se, že jsem si k ní vytvořila vztah," prohodila jsem a ušklíbla se na rozzuřeného červa.

Omlouvám se, povídka mi moc nešla napsat. Vždy jsem napsala pár vět a pak jsem se už nedokázala soustředit. Ale! První kapitola je tu. Doufám, že se líbila. (:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ooomarie ♥ Ooomarie ♥ | Web | 6. března 2014 v 19:41 | Reagovat

Moc se mi líbila! Napíšeš i další díl prosím? *-*

2 Brook J. Evanger Brook J. Evanger | 7. března 2014 v 14:09 | Reagovat

Super zacatek, moc se mi to libi :3 Doufam, ze bude pokracovani, chci zjistit, jak to bude dal :3
BTW, super blog :D

3 Tayusha - はたけ多代 Tayusha - はたけ多代 | Web | 7. března 2014 v 16:11 | Reagovat

Moc se mi to líbí, bude další díl brzy, viď? Hlavní postava je úžasná. Vždycky mi takové charaktery připadali sympatické. :3

4 Velerina Velerina | Web | 7. března 2014 v 21:01 | Reagovat

Díky, jsem ráda, že se líbí. (: Nebojte, další díl bude ^^

5 Carter Carter | Web | 7. března 2014 v 21:36 | Reagovat

Je to strašně pěkný, jen bych do toho dala třeba nějáký mezery či obrázky protože se to jeví jako velký text, tak aby to vypadalo lépe! :)
Jinak se mi moc líbí tvůj styl psaní, je to super. Moc se těším na další! :)

6 Aiko Aiko | 19. května 2014 v 17:49 | Reagovat

je pěkná :3

7 Aiko Aiko | 19. května 2014 v 17:50 | Reagovat

moooc

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama