Město Času

29. května 2014 v 22:06 | Velerina |  • Návrat
Takže, četla jsem všechny komentáře na 2. kapitolu a zdá se, že se vám to líbí. (: Abych se přiznala, post-apokalyptickou povídku jsem ještě nikdy nepsala~ ^^ Ale všechno je jednou poprvé. Ne? ;) Omlouvám se taky, že mi to vzalo takovou dobu... Vážně mi to nešlo psát. Tak ale dost keců, doufám, že se bude líbit. ^^


Obě dvě jsme seděly uprostřed pouště kolem ohniště a jen tak jsme pozorovaly plameny. Kolem nás se rozprostírala temnota noci a tak nám oheň tvořilo jediné světlo. Tedy krom hvězd a měsíce v dorůstajícím srpku.
"Je mi zima..." naříkala Dana.
"Nestěžuj si, čekala jsi snad čtyř-hvězdičkové ubytování? Do města bude trvat cesta ještě další tři dny," upozornila jsem ji a rozhlédla se okolo. Cítila jsem se podivně, ale to jsem se snažila ignorovat. Pravidlo číslo jedna, nikdy se nenechej ovládat pocity. Ale... nikdo nic neříkal o instinktech, že ne?
"Běž spát, kdoví, co nás zítra čeká," nařídila jsem děvčeti a ta otevřela díru do stanu hned za námi, vlezla dovnitř, přikryla se spacákem a zavřela oči. Chvíli jsem civěla dovnitř stanu, nechtěně přitom nahlas vyslovila: "Ale je roztomilá..." Ihned jsem si zakryla pusu, zavřela stan a pokračovala v pozorování ohně. Za mnou cosi šustlo. Rychle jsem stoupla, otočila se a zrazu jsem pocítila jen prudkou bolest na tváři a před sebou viděla jen temnotu.

"Hrdinko! Hej, hrdinko!" uslyšela jsem hlas malé Dany. Otevřela jsem oči - viděla jsem rozmazaně, to se ale po pár vteřinách spravilo.
"Co..." protřela jsem si oči a posadila se. "Už nikdy mi neříkej hrdinko. Jmenuji se Amarissa."
"Aha... Am, jsme v průšvihu!" zvolala, jako kdybych si to již nevšimla. Byly jsme totiž uvězněné v kleci, které nosili lidé. Jako bychom se v okamžení octly v hodně dávné persii. Rozhlédla jsem se a snažila se něco vymyslet. V tom k nám ale přijel muž na naší Vzdušnici.
"Hej! Ta patří nám!" nadávala jsem mu a když mě uslyšel, překvapeně poodjel, málem tedy spadl z prostředku.
"T-Ty mne vidíš?" zeptal se, měla jsem pocit, že snad byl zdrogovanej. Podivín, pomyslela jsem si.
"Ehm... jasně, že jo. Proč bych tě neviděla?" Jakmile jsem to dořekla, Dana mě zatahala za plášť se slovy: "Am, jsi v pořádku? Mluvíš do prázdna..." V tu chvíli mi to došlo. Vlastně mě napadaly dvě věci. Buďto jsem dostala příliš velkou ránu a teď mám vidiny, nebo se někdo zneviditelnil. Ale proč? Za jakým účelem? To mi pořád ještě nedocházelo.
"Kdo jsi?" zeptala jsem se buď iluze, nebo chlapce. Ten chvíli mlčel, nejspíš přemýšlel o odpovědi. Pak z něj ale něco vypadlo.
"Jmenuji se Ikarius. A... ty?"
"Já jsem Amarissa a tamten šprček je Dana," uchichtla jsem se a ukázala na Danu, která na mě naštvaně zírala.
"Fajn, Amarisso, teď už musím. Jsem si ale jist, že se ještě setkáme," řekl, přidal na plynu a odjel daleko před nás. Podívala jsem se jeho směrem a spatřila obrovskou bránu. Město Času! Tam zrovna potřebujem! Zajásala jsem v duchu a klidně se posadila. To už to Dana nevydržela a začala kříčet: "Jak si můžeš teď odpočívat! Co když jedeme na smrt?!"
"Na smrt nebo ne, vezou nás tam, kam potřebujeme. Tak proč bychom na chvíli nevyužily této nabídky?" Jakmile jsem to dořekla, uraženě se otočila a zírala do prázdna. Chudák, nejspíš ji nervuju svým chováním. Ale to už jsem já, no. Se silným skřípáním se obrovská železná brána otevřela a my tak pokračovali v naší cestě. Kličkovali jsme ulicemi, lidé na nás zírali. Každý měl jinou tvář, jiný výraz. Avšak ve všech očích byla cítit lítost. Znervózněla jem. Proč nás litují?

Konečně, byli jsme pryč od těch depresivních ulic. Před námi stála další brána, tentokrát mnohem menší. Jakmile nastalo ticho, uslyšela jsem to. Řinčení kovu a nářky. Co se tam sakra děje?! Zhrozila jsem se. Ve chvíli mne popadla starost. Ne o můj vlastní život, ale o Danu. Byla ještě velmi mladá, dokonce jsem si nebyla jistá, zda-li umí použít svůj dar. Pokud tedy nějaký má. Poté, co se otevřely brány, jsem to pochopila. Aréna! Zamrzla jsem na místě a jen tak civěla před sebe. To se chystají předhodit malou holčičku lvům?! Tak to ne. Musím ji chránit. Přisedla jsem si blíže k Daně a pošeptala jí do ucha: "Poslouchej. Nesmíš se ode mě hnout ani na krok a kdyby se stalo, že tě nebudu moct ochránit, prostě uteč, fajn?" Dana přikývla. Všichni jsme se zastavili a čekali, až k nám někdo přijde. Nakonec dorazil vysoký svalnatý muž s jizvou přes hrudník.
"To jsou ony?" zeptal se mnohem nižšího muže stojícího vedle.
"A-Ano, jsem si jist, že budou silné," vysoukal ze sebe muž a radši poodstoupil o krok dozadu.
"Ale vždyť je tam sedmileté děcko!" rozkřičel se vysoký muž. "Jak můžeme dát dítě do arény?! Ihned to dítě vyndejte!" nařídil svým pomocníkům. Ti vešli do klece a jak se natahovali pro Danu, skočila jsem na prvního, zlomila mu vaz a pak to stejné udělala s druhým.
"Nikdo nebude sahat na mou sestru!" křičela jsem.
"Sestru?!" podivila se Dana. Na můj vkus zněla až příliš otráveně. Sykla jsem na ni, takže pochopila, že má mlčet. Otočila jsem se na vysokého muže a nasadila drzý úsměv.
"Hmmm, ale mohli bychom udělat menší domluvu. Pokud vám slíbím, že dobrovolně vstoupím do arény, vezmete mou malou sestřičku do bezpečí. Pokud vyhraju, propustíte nás obě. Pokud prohraju, klidně ji zabte."
"Cože?!" nesouhlasila Dana. "Proč sakra sázíš něco takovýho?!"
"Protože já neprohraju," procedila jsem mezi zuby a hodila vážný pohled na muže.
"Co uděláme, bossi?" zeptal se nižší, jeho otázka ale jeho nadřazeného nejspíš naštvala a tak na něj svalnatec zavrčel.
"Přijímáme tvou sázku. Co z toho ale budeme mít?"
"Hezkou podívanou."
"Dobře," přikývl a podal mi ruku. Chopila jsem se jí a potřásla si s ním na dohodu. Pak jsem ustoupila a nechala nižšího vzít Danu do náruče.
"P-P-Počkej, Am, to snad nemyslíš vážně, nemůžeš mě tu jen tak nechat s těmi podivíny!" panikařila Dana, pičemž kopala nízkého muže do obličeje. Ušklíbla jsem se.
"Neboj, Dano. Budu v pořádku, a ty taky." S těmito slovy mi dali na ruce pouta a zavedli mne přesně na druhou stranu, než Danu. Poslušně jsem je následovala. Rozhodla jsem se totiž, že se boje zúčastním. Jakmile zvítězím, mne i Danu propustí. To byl můj plán, na nějaké změny nebyl čas, ani má chuť. Hodili mne do cely, kde již nedočkavě postávali ostatní bojovníci. Byli to vysocí a svalnatí muži, dokonce vyšší, než já. Všichni zanechali rvaček a s děsivým úšklebkem mě pozorovali. Má hlava ale zůstala chladná a já tak neprojevila vůči nim žádné emoce. Spatřila jsem prázdné místo v rohu a šla se usadit, jenže jeden z nich mě chytil za hlavu.
"Nevěděl jsem, že přijímají i holky," smál se asi největší z nich.
"Pověz mi. Čeká na tebe rodina?" zeptala jsem se ho, oči jsem měla skryté pod afinou.
"Eh? Proč se ptáš?"
"To já jen komu bych měla poslat peníze na pohřeb," pohlédla jsem na něj a s do onoho momentu neznámým pocitem vzrušení jsem se usmála.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ooomarie ♥ Ooomarie ♥ | Web | 30. května 2014 v 16:32 | Reagovat

Sice zatím nevím, rpčo se to jmenuje Město času, když tam jsou v aréně... ale určitě věřím že brzy napíšeš další díl a vše se mi objasní :-)

2 Lee Lee | Web | 1. června 2014 v 21:16 | Reagovat

Hustý :O pokráčko a rychle !!! :D Doufám,že toho obra pěkně domlátí :D ta konečná hláška byla skvělá :D "...abych věděla komu poslat peníze na pohřeb" :D určitě piš dál :3 prosím,prosím :))

3 Victoria Speed - SB Victoria Speed - SB | Web | 2. června 2014 v 19:03 | Reagovat

Krásně napsané :3 Jsi vážně šikovná!

4 rather-write-it rather-write-it | E-mail | Web | 3. června 2014 v 19:57 | Reagovat

Wow, ta povídka je úžasná *O* opravdu zajímavý nápad :33 už se těším na další díl ^^ jinak už jsem si vás konečně přidala do affs :DD a ten design je absolutně bombasticky pěkný *O*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama