Blíženec

5. června 2014 v 22:26 | Velerina |  • Návrat
Další díl. (: ^^ Konečně ta inspirace, která mi chyběla! Oh, a název pochopí jen ti, kteří znají osobnost blíženců.. (:


Posedávala jsem znuděně v rohu cely a zírala na zem. Byla jsem si vědoma, že po mém výstupu byli všichni bojovníci rozzuření, avšak to bylo dobře. Aspoň se nebudu nudit,pomyslela jsem si. Dveře opodál v místnosti zavrzaly, do místnosti vešel nízký muž z dřívějška.
"Připraveni? Aréna začíná," ohlásil, odemčel dveře a odešel popodál. Válečníci vycházeli z cely a poté rovnou do přípravny, kde byly vystaveny různé meče, sekyry, řemdichy a pár halaparten. Rozhlížela jsem se, nikde jsem ale neviděla něco, co by mi sedělo. Až pak jsem ale narazila na jeden meč. Byl obrovský, a když řeknu obrovský, tak to ještě podceňuji. Přišel ke mně svalnatý muž, kterého jsem tehdy naštvala.
"Tak ten neuzvedneš. Za celou dobu, co tady je, ho mohl zvednout jen jeden. Krasus." Dost dobře jsem věděla, kdo Krasus byl. Vypráví se o něm, jak putoval celým světem, rozdával moudrost a bojoval se zlem. Na konci ho ale pohltila jeho vlastní moc a on se tak vydal na tu nejtemnější cestu. Spáchal sebevraždu. Existují ale i písně, kde se vypráví, že lidé musí počkat, než se jeho duše reinkarnuje. Poté se na Zem dostane světlo, spravedlnost a lidstvo se změní k lepšímu. Jenže tomu já nevěřím. Zní to na mě moc pohádkově.
"Takže říkáš, že Krasus bojoval tímhle mečem v této aréně?" Znovu jsem si změřila meč od špičky ostří až po rukojeť. Kdybych se postavila vedle něho, šahal by mi aspoň po ramena. Meč to byl opravdu mohutný.
"Ano. Tobě bych, holčičko," řekl s velkým nádechem sarkasmu v hlase muž, "doporučil tuto dýku. Jsem si jist, že s ní přežiješ o pár minut dýl."
"Tvé rady mne nezajímají, kulturisto," odhodila jsem dýku opodál a pohlédla na meč. Je čas bojovat za svobodu, řekla jsem si a utvořila úšklebek.

Arénou se ozýval křik. Z diváků okolo padaly nadávky a pokud někdo nekřičel, sázel se druhým, kdo první zemře. Muž stojící přede mnou mě s hrůzou pozoroval. Opírala jsem se o mohutný meč, takže jsem ostatním musela připadat jako Krasus. Pohrávala jsem si s jejich strachem a celou dobu se usmívala. Nejvyšší velitel seděl přímo uprostřed hlediště ve svém sedadle, chráněný vojáky. Měl to nejluxusnější místo a také nejlépe viděl na bojiště. Mávnul rukou a dva muži v róbě začali paličkami mlátit do gongu. Diváci utichli, velitel se postavil.
"Vítám vás v této aréně. Dnes to bude velice neobvyklý boj, cítím to v kostech. Užijte si tedy tento boj! Start!" zakřičel a boj začal. Všichni vytáhli své meče a štíty a začali spolu bojovat. Dříve než jsem stačila vytáhnout meč z písku se na mne vrhnul muž, jehož jsem urazila v cele.
"Není možnost, že bys mohla bojovat s takovým mečem, hlupačko!" kříčel na celé kolo. Udělal ale chybu. Vmžiku jsem meč vytáhla a rozsekla muže vejpůl. Mluvil o něm, že by byl nějaký těžký, přitom pro mne byl úplně lehoučký. Ne, neměla jsem žádné velké svaly nebo supersílu. Cítila jsem ale, jakoby se má duše spojila s tím mečem.
V tom momentě mě něco napadlo. Je tu nějaká možnost, že jsem "ta" reinkarnace?
Pohlédla jsem na meč, jenž jsem držela v ruce. Byl zašpiněný od krve, avšak já překvapivě zůstala klidná. Zavřela jsem oči. V hlavě mi proběhly vzpomínky, které však nepatřily mně. Opět jsem otevřela oči. Tentokrát byly jedovatě zelené, narozdíl od mých normálně modrých očí. S úšklebkem jsem vzala meč a začala zabíjet všechny nepřátele.
Zbýval jen jeden. Na tváři jsem měla šílený úsměv a pomalu jsem se blížila ke smrti vyděšenému muži. Naposledy jsem sekla - a boji nastal konec. Všichni na mě zírali. Poprvé v historii arénu vyhrála žena.
Otočila jsem se k veliteli a jakmile jsem spatřila vyděšenou Danu stojící vedle něho, přišla jsem zase k sobě. Uvědomila jsem si, že celé mé oblečení bylo od krve. Upustila jsem meč.
"Co... Co se..." koktala jsem vyděšeně. Do arény se opět vmísil hluk. Velitel cosi pošeptal Daně, které stékaly slzy po její tvářičce. Podívala jsem se na ni, padla na kolena a v duchu ji prosila o odpuštění. Došlo mi ale, že tohle je má šance. Dana bude v tomto městě v bezpečí, stačí to nějak zařídit. Zhluboka jsem se nadechla a začala křičet: "VELITELI! JSEM MONSTRUM A NIC VÍC, NEŽ VRAH! SLIBTE MI ALE, ŽE SE O TU DÍVKU POSTARÁTE A JÁ ODEJDU Z TOHOTO MĚSTA, ANIŽ BYCH ZPŮSOBILA JAKÉKOLIV PROBLÉMY!" Všichni opět utichli, velitel vstal ze svého sedadla.
"Budiž učiněno. Odejdi co nejdřív a já se ujmu tohoto děvčete." Sklonila jsem hlavu. Vstala jsem, vtom mě zezadu někdo uchopil. Myslela jsem si, že je to nepřítel, avšak mýlila jsem se.
"Odpočívej," pošeptal mi Ikarus - neviditelný chlapec z dřívějška - do ucha a vrazil mi pěst do zad. Oči se mi zavřely a já upadla do bezvědomí.

Běžela jsem temnou chodbou a něco hledala. Co to ale bylo, to jsem nevěděla. Zatím.

Když jsem poprvé otevřela oči, cítila jsem se překvapivě plná energie. Posadila jsem se a rozhlédla se. Ležela jsem na čísi posteli v neznámé chatce. Po mé levici stál poslušně noční stolek a po mé pravici byla zeď s velkým oknem, kterým by se daly pozorovat v noci hvězdy. Vstala jsem z postele. Podrbala jsem se a vyšla z pokoje. Přede mnou se rozprostírala kuchyně a malá jídelna. Hned vpravo byla předsíň. Byla jsem zmatená, můj mozek však byl ještě vypnutý. Pak se mi ale zase zapnul.
"Kde to sakra jsem?! Tohle... Tohle není moje oblečení!" Podívala jsem se na sebe - měla jsem na sobě mužskou košili, která byla (díky bohu) na mě velká. Zavrzaly dveře, někdo vstoupil do chatky. Rychle jsem vběhla zpátky do pokoje, skočila na postel a krčila se v rohu, doufajíc, že si pro mne nepřišel žádný vrah, nebo nedejbože úchyl. Uslyšela jsem, jak někomu spadlo dřevo na zem. "Do háje!" ozvalo se chatkou. Ještě jednou jsem se rozhlédla po pokoji a jakmile jsem spatřila kus klacku s hřebíky, chopila jsem se ho a zaujala bojovou pozici. K pokoji se blížily kroky. Dveře zavrzaly - do pokoje někdo vešel. Chystala jsem se ho uhodit hřebíky, těsně před obličejem dotyčného jsem ale (naštěstí) zastavila. Ikarus!
"Eh.. Ty jsi..." Ikarus civěl na hřebíky, jako by mu přeběhl celý jeho život před očima.
"A-Amarisso? Mohla bys... prosimtě..."
"Ikarusi? C-Co tady dělám? A jaktože mám na sobě tvoje oblečení?! A probůh - proč si nic nepamatuju předtm, než jsem omdlela?! Omdlela jsem, žejo? A kde je Dana?!" házela jsem na něj otázky jako šipky na terč.
"Počkej, počkej, počkej! Otázky ti budou zodpovězeny, jen mi SAKRA ODDĚLEJ TEN KLACEK OD OBLIČEJE!"

O pár minut později jsme seděli v kuchyni a popíjeli kávu. Tedy - on pil, já civěla s horkým šálkem před sebou.
"T-To nemůže být pravda! Já bych nikdy nic takového neudělala!" odmítala jsem uvěřit tomu, co mi právě Ikarus řekl. "Dana... Dana ze mě musí mít hrůzu..."
"Udělala jsi dobrou věc," ujišťoval mě Ikarus, "s tebou by ta holka nebyla v bezpečí." Pohlédla jsem Ikarovi do očí. Měl je zvláštně šedé, vyzařovala z nich pravda a inteligence.
"Mno, aspoň se mi nebude nikdo motat do cesty," oddechla jsem si, Ikarus mi mé plány ale hned zbořil.
"Ne tak docela, půjdu s tebou."
"Eeeh?!"
"Vždycky jsem chtěl cestovat... teď je moje šance!" Mýlila jsem se. Není v nich jen pravda a inteligence, ale i tvrdohlavost. Práskla jsem hlavou o stůl.
"Já věděla, že nemám toho Manuse zabít," postěžovala jsem si.
Uvědomila jsem si, že mé plány se prvně trochu ztěžily, postupně se ale všechno začalo zamotávat a bortit. A teď... teď budu muset cestovat s klukem, kterého jsem teprv před pár hodinami poznala.
Bože, prosím ochraňuj mě, nebo se snad zblázním...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ooomarie ♥ Ooomarie ♥ | Web | 7. června 2014 v 11:17 | Reagovat

Opět krásný díl :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama