Moonlight dance ~ kapitola 7. "Konec roku"

23. června 2014 v 18:12 | Velerina |  ○ Moonlight dance - Salsa
Jak jsem již slíbila, zde je další kapitolka. Konečněěěěě! >w<


Měsíce plynuly rychle a než jsme se nadáli, byl konec školního roku. Co mi přišlo ale podezřelé, za tu dobu se neudálo nic zvláštního. Žádní andělé, žádní vrazi, prostě nic. Každým dnem jsem byla nervóznější, co se stane tentokrát. Nemám totiž ráda ticho před bouří. Může trvat rok, ale může trvat i pouze týden. Člověk si nikdy není jistý.
"Hitomi, uvolni se přece. Co tě tak znervózňuje?" zeptal se mě Daniel, sedící u mých nohou na posteli. Byl víkend, tak jsem toho využila a jen tak se povalovala. Relaxace mi ale moc nešla.
"Co mě tak znervózňuje? Všechno! Zkouškový období skončilo a teď už jen čekám na výsledky testů. Vůbec nevím, co dostanu! A k tomu ještě to, že se dlouho nic nestalo. Nikdy u mě anděl tak dlouho nevydržel. Buď zmizel, nebo ode mě..."
"Utekl. Avšak já utíkat nebudu. A pokud zmizím, najdu si cestu zpátky k tobě. To je má povinnost jakožto anděl strážný." V tu chvíli jsem odtrhla svůj pohled o bílého stropu a pohlédla na Daniela.
"I když tohle říkáš, mám strach..." V tom mi ale před očima proběhla vzpomínka. Ihned mi došlo, na co bylo to ticho před bouří. Závěrečný ples. Konal se každý rok a já na něj úplně zapomněla! Sama nechápu, jak jsem mohla zapomenout! Celá jsem zbledla a posadila se na okraj postele.
"Co se děje?" přitakal můj anděl strážný.
"Z-Z-Z-Z-..." snažila jsem se vykoktat zprávu ze sebe, jenže obrovská zeď děsu mi to nedovolovala. Jak to Daniel viděl, prvně se rozhlédl okolo, pak vzal knížku a uhodil mě s ní do hlavy.
"Owww! Co to děláš, nejsi náhodou můj anděl strážný?!" nadávala jsem na anděla stojícího přede mnou.
"Ano, to jsem, ale měl jsem pocit, že jsi zamrzla, tak jsem to vyřešil jako neurotický IT profík," vymlouval se klidně Daniel.
"P-Připadám ti jako počítač?"
"Někdy jo," zašklebil se a přisedl si ke mně. "Tak co tě trápí?" Polkla jsem a zhluboka se nadechla.
"Závěrečný ples. Za chvíli se bude konat a já nemám ani partnera, ani šaty," svěřila jsem se svému příteli se svými starostmi.
"Můžu být tvůj partner."
"T-To nejde!" mávala jsem před sebou rukama. "Musí to být někdo z mého ročníku. A stejně se nemůžeš jen tak ze dne na den stát žákem školy! Ještě navíc na konci školního roku. Vážně, co je to za logiku?" Jakmile jsem dořekla větu, po stole mi začal vibrovat mobil. Někdo mi volal. Přiskočila jsem k mobilu a přijala hovor.
"Halo?"
"Ahoj Hitomi!" ozval se do mobilu Meginin hlas.
"O-Oh, ahoj Meg. Copak potřebuješ?"
"Hele, nechtěla bys dneska jít se mnou a Kolly do cukrárny? Dneska je docela vedro, takže by neuškodilo dát si nějakej ten pohár. Ne?"
"Fajn, to beru! Stejně s vámi potřebuji něco probr-- hej, nešahej na to!!" okřikla jsem Daniela, když se mi začal přehrabovat v romantických mangách. Ten na mě ale jenom vypláznul jazyk a pokračoval dále.
"Eh? Hito-chaaaan, neříkej, že tam někoho máš?"
"Ne, Meg, Daniel tu není, jestli je to to, na co naléháš. Jenom k nám přijel... můj bratránek a teď se mi... přehrabuje v plyšácích. Eheh," snažila jsem se vymluvit.
"Tak s sebou vezmi i Daniela," nevzdala se Meg a zavěsila. Chtěla jsem řvát do mobilu, jenže nikdo by mě - tedy krom Daniela stojícího vedle mne, který si právě pročítá Say "I love you" - neslyšel a nikdo by mi neodpověděl. Zaklapla jsem tedy mobil a položila ho zpátky na stůl.
"Jdu s holkama do cukrárny. Hádám, že se jen tak člověkem stát nemůžeš, co..," oznamovala jsem andělovi při přehrabování se v šatníku. Jelikož byl víkend, konečně jsem si mohla vzít něco jiného, než jen školní uniformu. Venku navíc bylo teplo, prostě super podmínky pro sukni a tričko s krátkým rukávem! Nakonec jsem se rozhodla pro volné žluté tričko a džínové kraťase, přičemž jsem si sepla své vlasy do culíku.
"Oy. Jdeš do cukrárny s kamarádkami, ne na nějaký důležitý rande," pozoroval mě znuděně Daniel.
"Kdoví, třeba tam budou kluci," škádlila jsem ho s dlouhým úšklebkem na tváři.
Seběhla jsem dolů po schodech a začala si obouvat boty.
"Kampak jdeš?" ptal se otec.
"Jdeme s holkama popovídat do města. Uvidíme se později. Pa!" rozloučila jsem se s otcem a vyšla ze dveří. Venku zářilo slunce, které přinášelo všem okolo pozitivní náladu. Prvně mi zář udeřila do očí, poté jsem si ale na světlo zvykla a rozhlédla se. Květiny rostly, kolem poletovaly včely, přenášejíc pyl. Uvědomila jsem si, že to je to, co mi v zimě chybělo. Atmosféru navíc dodával zpěv všech druhů ptáků. Usmála jsem se. Blížilo se léto, to bylo poznat tím, že všude převládal život.
"Co tady tak stojíš? Přilepil ti někdo nohy k zemi?" stěžoval si Daniel. To se mi nelíbilo, proto jsem na něj s úšklebkem sykla: "Vážně, dneska se chováš, jako holka za 'ten' čas v měsíci." Na to nejdřív zrudnul a zmlkl. Nemohla jsem si pomoct a zasmála jsem se. Podívala jsem se na mobil, pak vyrazila směrem k městu. Cestou mi vrtalo hlavou několik myšlenek: ples. S kým budu tančit? A co když se ztrapním? Budoucnost. Mám jít na vysokou školu? Vždyť ani nevím, čím se chci živit! Meg to měla jasné už od začátku. Ihned si stanovila, že bude veterinářkou a ještě doposud to má v plánu. Zatímco u mě se vystřídalo mnoho povolání. Cukrářka, účetní, právnička a ještě tolik věcí, že je všechny za svůj život nespočítám. No dobře, tolik asi ne, ale hodně jich bylo. Co mi ale přišlo zvláštní, Dan si ani jednou za celou cestu nestěžoval. Naopak, byl úplně zamlklý a vypadal, že se topí v myšlenkách. Luskla jsem mu před obličejem. Lekl se.
"Hej! Co to děláš?!"
"Uf. Už jsem se lekla, že jsi nemocný."
"Co tím myslíš?"
"Mno, celou tu dobu jsi ticho. Děje se něco?" Chvíli přemýšlel, co mi má říct. Nakonec se na to ale vykašlal a jednoduše řekl: "Ne."
"To ti tak budu věřit." Ani jsem si nevšimla, že na mě lidi civí jako na pomatenou. No jo, oni vlastně Daniela nevidí! Měla bych zůstat potichu, když jdu sama s Danielem po ulici. Do blázince přece nechci.
Jakmile jsme dorazili k přechodu, párkrát jsem se rozhlédla a když nic nejelo, rozběla jsem se na druhou stranu. Přede mnou stála vysoká budova s malou kavárnou se zahrádkou v přízemí. Vešla jsem dovnitř. Kolly, Meg a jeden nezvaný host seděli u jedno stolu vzadu. No hádejte, kdo je ten nezvaný host... Tachimaku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ooomarie ♥ Ooomarie ♥ | Web | 24. června 2014 v 19:02 | Reagovat

Krásná kapitolka :3
Snad jí to vyjde a půjde s Danielem na ples...
Budu se moc těšit na další kapitolu ♥

2 Ooomarie ♥ Ooomarie ♥ | Web | 27. června 2014 v 11:29 | Reagovat

Ahojky :-)
Promiň že ruším, ale na mém blogu je celkem DOST důležitý článek - informace o prázdinách :-)
Tady -> http://ooomarie.blog.cz/1406/informace-aneb-jak-to-bude-s-blogem-o-prazdninach-novy-design
A promiň, že ruším ;-)

3 Blackie Blackie | Web | 27. června 2014 v 18:40 | Reagovat

Boží kapitola *-* Píšeš fakt úžasně, strašně se těším na další díl :3

4 Tohru- Tohru- | E-mail | Web | 9. července 2014 v 0:53 | Reagovat

Naozaj super :33

P.S.- Prosím na mojom bloge prebieha triedenie SB, bola by som rada keby ste sa na to pozreli :)

5 Reita Reita | Web | 11. července 2014 v 13:55 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama