Bloody Rose

24. srpna 2014 v 15:51 | Velerina |  • Moje pocity, úvahy a různé blbosti! xP
Okay. Pro ty, co to nechápou, má to být CreepyPasta povídka. (Jeff + Jessie [moje smyšlená postava]) Ano, opět mě popadla CP mánie! :D Nevím, jestli do toho dám něco krvavýho a tak, ale nedoporučuji slabším povahám. Ale pochybuji, že by slabší povahy byly fanoušky CreepyPasty. ;D Takže... pojďme se na to dát! ^^


Seděla jsem v trávě, zády opřená o kmen stromu. Vítr mi pročesával mé sněhové bílé vlasy s havraními konečky a mé krvavě rudé oči pozorovaly mraky plující po obloze. Všechno bylo tak klidné, což jsem milovala. Ticho a samota.. přesně to, co jsem milovala. Častokrát jsem chodila do Central Parku. Nenáviděla jsem New York, hlavně kvůli tomu ruchu aut a špinavému vzduchu. Central Park byl pro mě něco jako únik před realitou. Do uší mi hrála hudba. Je zvláštní, jak taková klidná a jemná dívka jako já poslouchá tvrdý rock, až metal. "I wanna break out! I need a way out!" křičela mi hudba do uší (Jup, jup, Skillet ^.^). "Dnes jsou mraky nějak zvláštní," říkala jsem si pro sebe. "Přestože mají mezi sebou trhliny, stále jsou mezi sebou spojené..." přemýšlela jsem. Z dlouhého pozorování modrobílé oblohy mě zalechtalo v nose. "Hachoo!" kýchla jsem. Protřela jsem si oči od slz a hodila jsem znechucený pohled na šedé ulice. Vytáhla jsem mobil a když jsem zjistila, že už je skoro poledne, sebrala jsem se a vyšla do depresivních ulic.
Otevřela jsem dveře do bytu a vešla dovnitř. Všude se válely odpadky, to protože jsem žila sama s otcem a na uklízení náladu vážně nemám. Povzdechla jsem.
"Jess? To jsi ty?" ozval se tátův chraplavý hlas z obýváku. Už zase se díval na televizi a pil pivo. Byl tam jakýsi zápas, o to jsem se nezajímala.
"Jo. Co bude na oběd?" zeptala jsem se a pohodila svou mp3 se sluchátky na stůl. Když otec neodpovídal, došlo mi co tím myslel. "Tak já objednám pizzu..." řekla jsem, na mobilu vytočila číslo a objednala dvě salámové pizzy.
"Jess?" zavolal mě otec.
"Ano?" otočila jsem se na něj, zatímco jsem si kontrolovala SMSky na mobilu. Co dále řekl mě překvapilo tak moc, až jsem mobil upustila.
"Volala tvoje matka." Přestože měl už asi třetí plechovku piva, najednou zněl dokonale střízlivý. "Dohodli jsme se, že se přestěhuješ k ní."
"Cože?!" zakřičela jsem. I když jsem New York přímo nenáviděla, tátu se mi nechtělo nechávat samotného. Často upadal do depresí, načež se opíjel. Jistě, byl to alkoholik a vydělával sotva 950 $ (V Americe je to chudoba, jen abyste to věděli..) měsíčně. Pořád ještě jsem ho ale milovala a strávila jsem s ním většinu svého dětství. Dle toho, co mi vyprávěl, s matkou se rozešli krátce po mých prvních narozeninách a dlouho se soudili o to, komu dítě připadne. Nakonec připadlo tátovi. A teď, když je mi 16 a začínám si budovat kariéru se svými dobrými známkami na střední, se mám přestěhovat?! Vůbec se mi to nelíbilo. Pár minut jsem jen tak zírala na tátovy záda a mlčela jsem. Hustou amtosféru v bytě ale přerušil zvonek. Zaklela jsem. Žijeme ve světě, kde je i pizza rychlejší, než policie. Jednou nám vyhořel barák a hasičům trvalo půl hodiny, než se tam dostali. Otevřela jsem dveře.
"Dobrý den, objednala jste si dvě salámové pizzy?"
"Jo, jen počkejte, dojdu si pro peněženku." Nechala jsem tam muže v červeném kšiltu jen tak stát a na chvíli odběhla pryč. Ihned jsem se ale vrátila i s penězi, které jsem si pracně vydělala svou brigádou v místní čajovně. Dala jsem je mužovi, převzala pizzu a došla do kuchyně. Jenže byla tak zasypaná odpadky, že jsem musela trochu poklidit, abych tam krabice mohla umístit. Jakmile jsem je otevřela, do nosu se mi vpustila vůně čerstvé pizzy. Olízla jsem se, vzala kousek sobě a tátovi a přisedla si k němu.
"Takže, kdy jedu?" zeptala jsem se po chvilce ticha. "Uhhh... a KAM vlastně jedu?"
"Jedeš do Fairbanks, za týden."
"Fairbanks?" Na chvíli jsem se odmlčela, přemítala jsem, kde to je. Zarazila jsem se, když jsem si to uvědomila. "ALJAŠKA?! Tati, to se mám stěhovat přes celou Severní Ameriku?!" Otec si povzdechnul.
"Já vím, že se ti to nelíbí. Mně vlastně taky ne... ale uvědomil jsem si, že ti u ní bude lépe. Je ti už 16, jsi skoro dospělá. Ne, ty už dospělá jsi. Já ti už v tvém životě nijak nepomůžu. Je čas se pohnout vpřed." Tato slova mi hrála v hlavě, když se letadlo zvedalo z ranveje. Mlčky jsem se dívala z okna a posílala svůj poslední pozdrav městu, ve kterém jsem vyrůstala. Už teď mě bolel u srdce pohled na Central Park. Už nikdy si nebudu moci lehnout do trávy a odpočívat, už nikdy si nebudu moct dělat úkoly mezi květinami a také už nikdy nebudu pozorovat ryby v rybníce. Jakmile jsem se odtrhla od okýnka, pohlédla jsem vedle sebe, abych viděla, s kým mám tu čest sedět. Otočila jsem se a pohledem se setkala (tedy myslím, že pohledem?) s chlapcem asi podobného věku, zahaleného v mikině.
"P-Pardon!" omluvila jsem se rozpačitě a po zbytek letu jsem se věnovala hudbě a pozorování mraků - tentokrát z jiného úhlu pohledu.
Ale, přísahám...
ten chlapec...
...celou dobu na mne zíral.

---
Tak co na to říkáte? (: Mám pokračovat? To mi napište v komentech! ^^ Pokud máte otázku jenom na mě a ne na blog, můžete mi psát na můj osobní Ask, ne AnimebookOfficial. (: Link (asi jsem četla příliš CreepyPasty... zase jsem si vybavila BENa.) na můj Ask ZDE!
Hahah, uplavala! Tak ZDE. ^^
Zas! A teďka vážně, ZDE xD
Pro tento článek je to všechno, tákže čau!
~Velerina©
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama