Bloody Rose 4

15. září 2014 v 17:25 | Velerina |  • Moje pocity, úvahy a různé blbosti! xP
Další kapitolka! Tahle fanfikce mě docela baví... přestože to nikdo nečte. *Sniff sniff*



Seděla jsem smotaná do klubíčka na posteli a pozorovala jsem východ slunce ze svého okna. Ve své třesoucí se ruce jsem držela nuž a pod očima jsem měla obrovské tmavé kruhy.
Do pokoje vtrhla máma bez zaklepání.
"Ah, promiň, zapomněla jsem klepat... uhh... Jess? Co se děje? Proč máš v ruce nůž?" Rychle jsem se probrala ze svých myšlenek. Nemohla jsem mámě říct, že mě v noci nejspíš navštívil Jeffery Woods (Pozn.a.: Nejsem si jistá, jestli je to Jeffrey nebo Jeffery. Na internetu se setkávám s oba případy, Jeffery mi přijde ale logičtější, tak budu používat to.), to by mě zamkla v pokoji, zatarasila okna a hlídala přede dveřma s brokovnicí. Otočila jsem se na ni a usmála se.
"To nic mami, jenom jsem nemohla spát a... mno... nevěděla jsem, co dělat a tak jsem si vzala ten nůž..."
"To ti otec nevysvětlil, že si nemáš hrát s nožem?" Matka si povzdychla a odebrala mi nůž z ruky. "Ty tvé kruhy pod očima se mi ale nelíbí. Nechceš radši dneska vynechat školu a jít místo toho zítra?" Ten nápad se mi líbil. Byla jsem šíleně nervózní ohledně nové školy plné neznámých lidí, tak jsem přikývla.
"Dobře, ze školy tě omluvím. Teď se ale vyspi, jsi úplně bledá." S těmito slovy vytáhla mobil z kapsy a vyšla z mého pokoje. I s nožem. Přepadl mě strach. Sice jsem se bála celou dobu, ale tentokrát jsem měla u sebe jenom tužky a pastelky. A taky notebook, ale s tím se mi moc bránit rozhodně nechtělo. Zhluboka jsem se nadechla a s výdechem jsem tleskla rukama před sebou.
"Yosh! Jessico Marvell, je čas se vzpamatovat - třeba to byla náhoda! Ale... ten nůž... otevřené okno... Blbost! Okno mohla otevřít matka nebo jedna z jejích služek a pak ho třeba prostě zapomněla zavřít!" Vstala jsem a z batohu jsem si vytáhla hřeben. Vyčesala jsem si vlasy a hřeben poté položila na stůl. Podívala jsem se z okna a zjistila, že přímo pod oknem se rozléhá zahrada plná od modrých růží až po fialové petunie. Nazula jsem si vansky a rychlým krokem jsem zamířila k barevné zahradě. Jakmile jsem se dostala doprostřed záhonů s květinami, hluboce jsem nasála tu nádhernou vůni. Mou pozornost ale upoutala jediná rostlina. Pomalým krokem jsem přešla k růžím rudým jako krev. Byly tak přenádherné... měla jsem takovou chuť je všechny zmáčknout, ale bála jsem se, že bych je poničila. Vzala jsem tu nejtmavější růži, která tam byla, a utrhla ji. Přitáhla jsem ji ke svému nosu a opět nasála tu úžasnou vůni. Jenže znenadání jsem ucítila štípnutí na prstě a růži upustila. Na spadený květ dopadaly malé kapičky krve. Zírala jsem na svůj prst od krve a povzdychla si.
"Jsem tak nešikovná," pokárala jsem se.
"Princezna se zranila?" zaslechla jsem hrubý hlas po mé pravici. Leknutím jsem se postavila a otočila se za zdrojem hlasu. Stál tam. Bílá mikina, černé potrhané kalhoty, bledá tvář, jizva po vyříznutém úsměvu a spálená oční víčka. Jeff. Ustoupila jsem o krok dozadu. "Neříkej, že se mě bojíš, slečno..." Chlapec se šíleně pousmál a olízl nůž špinavý od zaschlé krve. Do očí se mi nahrnuly slzy.
"Kyaaaaaa!" zaječela jsem a rozběhla se směrem ke kůlně. Doufala jsem, že tam najdu něco na svou obranu. A taky že jsem našla. Těžká kovová baseballová pálka. Byla sice těžká, ale jelikož jsem vyrůstala s otcem, tohle byla pro mě hračka.
"Jsem uchvácen. Naše princezna se hodlá bránit pálkou." Přistoupil ke mně o krok blíž. To už jsem to nevydržela.
"NEPŘIBLIŽUJ SE! STŮJ TAM, KDE JSI!" Držela jsem pálku v zápřahu, nachystaná mu odpálit hlavu. Po tvářích mi stékaly slzy a nos mi už teď zčervenal (pozn.a.: To je to, co normálně váš nos dělá, když brečíte... :D Nebo je to jenom mrazem? o.O To je jedno, před chvílí vyšlo slunce, je ještě brzo - čili chladno...). Všimla jsem si, že se Jeff zarazil. Pozoroval mě s jeho nemrkajícíma očima. Znervóznila jsem.
"C-Co?" Polevila jsem na obraně. To se ale za Jeffem objevila asi dvoumetrová postava. Spadla mi čelist a spolu s ní jsem upustila i pálku. "Kurva!" zanadávala jsem. V tu chvíli jsem věděla, že všechno bylo marné. Slenderman byl nesmrtelný - kovová pálka by ho nedokázala ani knock-outovat. Zrak se mi začal mlžit, v uších mi pískalo a začala mnou převládat migréna. Padla jsem na kolena a ze všech sil jsem se snažila udržet při vědomí. Bolest ale byla příliš silná.
Vysoká postava se sehnula a prohlédla si mou tvář.
Již mi nezbývalo moc sil.
Zbývalo mi jen jedno.
Plivla jsem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kim Kim | 16. září 2014 v 16:44 | Reagovat

Omg omg pokračuj :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama