Memory (OCP příběh)

16. září 2014 v 19:42 | Velerina |  • Moje pocity, úvahy a různé blbosti! xP
Rozhodla jsem se vytvořit příběh své vlastní creepypasty... Ano, ano, už zas creepypasta. *Sigh* Když já se poslední dobou nezajímám o nic jiného. :/


Kdyby jste měli ztratit něco cenného... někoho blízkého... co by jste dělali? Jistě byste se obětovali... že?
Seděla jsem na židli vedle nemocničního lůžka. Peřina, jež pokrývala tělo devítiletého chlapce, byla promočená od mých slz. V hlavě se mi opakovala jedna jediná vzpomínka. Ostré světlo, náraz a tma nalevo. Je to již týden od té srážky, při které zemřel můj otec. A nyní tu sedím a sleduji svého bratra pomalu umírat. Oba jsme při té srážce ztratili jedno oko. Já levé a on pravé. Teprve včera mi doktor oznámil, že mu selhává srdce. Byla jsem bezradná. Již jsme zažádali o transplantaci srdce, jenže nikdo se nehlásí. Nikdo se prostě nechce obětovat pro malého chlapce, kterého teprve čeká jeho život. Povzdechla jsem si a pohladila bráškovy oříškově hnědé vlasy. Milovala jsem ho. Kdykoli jsem se cítila zle, přišel ke mně a obejmul mne. Díky němu jsem se necítila tak samotná. Díky němu.. jsem byla svá. Byla jsem mu vděčná.
Do pokoje vešel doktor. "Slečno Thompsonová, je už deset hodin, měla byste se vrátit domů. Vaše matka musí být ustaraná," přemlouval mne. Avšak já se nedala.
"Moje matka musí být akorát šťastná, že mě nemá doma. Teď může pít jak moc chce." Opovrhovala jsem svou matkou. Pije, bere drogy a hraje na automatech. S otcem jsme vždy v ní vkládali naději, že se třeba změní. Jenže ona ne. A teď k tomu odešel otec.
"Vážně? Nebojte, já na vašeho bratra dohlédnu. Však už jsem tu od toho." Podívala jsem se na něj s utrpeným výrazem.
"Prosím, pane doktore... nechte mě být u něho. Můj bráška... Tommy... je to jediné, na čem mi záleží." Doktor si povzdechl.
"Dobře, jak chcete. Pokud dostanete hlad, jsou tu nějaké automaty s tyčinkami a tak.." otočil se a už se chystal odejít, ale já ho zastavila.
"Počkejte, pane doktore. Já... znám někoho, kdo by chtěl podstoupit tu transplantaci," uchytila jsem jeho pozornost.
"Ano? Koho?" zeptal se trpělivě. Prstem jsem ukázala na sebe.
"Jste si jistá, že chcete zahodit svůj život? Jen pro něj?"
"Ano. Hodně mu toho dlužím. Takhle mu splatím svůj dluh. A pane... prosím... dal byste mu i mé pravé oko? Stejně ho už nebudu potřebovat." Podívala jsem se na překvapeného doktora svým bledě modrým okem. Doktor o tom dlouho přemýšlel.
"Tak... dobrá. Kdy chcete opera--"
"Zítra. Hned zítra ráno," přerušila jsem ho. Byla jsem šťastná. Konečně jsem něčím prospěšná pro svého bratra. Doktor přikývl a odešel z pokoje. Pohlédla jsem na brášku a usmála se. "Už brzo budeš zdravý, Tommy." Sundala jsem si svůj náhrdelník ve tvaru spící labutě a připnula ho bratrovi na krk. Pohladila jsem ho po tváři. Brzo mnou zavládla únava a má hlava klesla vedle chlapcovy ruky.

"Co tím myslíte, ona sama se nabídla?! Přišla jsem o manžela a teď mám přijít i o sestru?!" Jakmile jsem zaslechla matku, otevřela jsem oči. Žeby se o mě přece jen zajímala? Ne, tím to nemohlo být. To je stupidní nápad. Narovnala jsem se na židli.
"Mami..?"
"Gemmo! To nemůžeš myslet vážně!" přiběhla ke mně matka a začala se mnou třást. "No tak, copak se nebojíš té operace? Vždyť máš za chvíli zemřít!"
"Pokud to znamená, že bude můj bratr zdravý a já budu moct odejít od tebe, pak jsem úplně v pořádku." Viděla jsem, jak se matce nafoukly tváře zlostí, ale to jsem přehlížela. Přistoupila jsem k doktorovi.
"Můžeme?" zeptal se. Přikývla jsem.

Temnota. Chlad. Kdokoli jiný by byl smutný a vyděšený. Avšak já... já byla šťastná.
Jenže něco bylo špatně.
Otevřela jsem oči. Ležela jsem na kovovém stole, chlad mi však nevadil. Necítila jsem ho. Ani bolest. Rozhlédla jsem se. Byla jsem nadmíru zmatená - neměla jsem být mrtvá?
"Ono... Ono to... fungovalo?!" slyšela jsem mužský hlas. Podívala jsem se nad sebe - skláněl se nade mnou mladý, asi dvacetiletý, muž. Prvně jsem nevěděla, kdo to je. Pak jsem ho ale poznala. Ořechově hnědé vlasy. Bledě modré pravé oko. Labutí náhrdelník.
Otevřela jsem pusu. "B... Brat...ře...?" zachraptěla jsem. Pusu jsem měla úplně suchou. Nejspíš jsem Thomase překvapila, asi nečekal, že ho poznám.
"Tak... tak krásná! Přesně taková, jakou si ji představuji! Ne... ještě lepší! Dokonalá!" Něco na něm bylo zvláštní. Začal se psychoticky smát. Pak náhle přestal a vesele poručil služce: "Margaret, přines zrcadlo!" Dívka se havraními vlasy přinesla zrcátko a Thomas mi ho dal před obličej.
"Tak co? Nejsi překrásná?" Žasla jsem. Moje pokožka byla bílá jako sníh, oči světle modré, úplně stejné, jako před mou smrtí a vlasy černé jako uhlí. Ale mou pozornost zachytily hlavně stehy přímo uprostřed mé hrudi a kočičí ouška, jenž mi vyrůstala z hlavy.
"Bratře... pověz mi... jak jsi mě probral k životu?" zeptala jsem se Tommyho. Ten se na to ušklíbl.
"Vzal jsem tvé tělo a vložil do něj duši kočky. Zabralo mi to čtyři roky, ale... jsi naživu! HAHAHAHAHA!"
Bratr byl jiný. Choval se... zvláštně. Stal se z něj šílený vědec. Prvně mi to nevadilo. Poté mě ale začal zneužívat. V tu samou chvíli jsem vídala halucinace. Duše všech těch koček, které sloužily jako pohon pro mé tělo. Ale nejvíc jsem vídala černou kočku s fialovýma očima. Docela jsme si rozuměly. Narozdíl od ostatních na mě nebyla zlá. A navíc mi pomohla si uvědomit jednu věc.
"Proč nebojuješ?" zeptala se.
"Proč bych měla?"
"Přece tě zneužívá... tebe snad netrápí ta jizva na zádech, co ti udělal?"
"No... vadí, ale... je to můj bratr."
"To neznamená, že si s tebou může zahrávat. Dělá si z tebe 'hračku'. Gemmo, mám tě ráda. Nechci, abys takhle trpěla. Navíc - jsi nesmrtelná a krásná. Víš vůbec, jak skvělá je svoboda?" V tu chvíli mi to docvaklo. Svoboda. Vždy jsem po něčem toužila. Až teď jsem pochopila, co to bylo. Ušklíbla jsem se.
"Máš pravdu, Sofie. Já bych měla být svobodná. Dnes v noci... budu volná!"
Hodiny odbyly dvanáctou. Bylo na čase. Čas bojovat za svá práva. Potichu jsem se vykradla z pokoje. Došla jsem do sklepení, kde právě Thomas pracoval. Chopila jsem se baseballové pálky po mé levici.
"Bratříčku?" Tom se otočil. Napřáhla jsem pálku a praštila ho. Hlava mu odletěla pět metrů daleko. Jeho krev mi zašpinila půlku obličeje. Zaslechla jsem Margaretin vřískot. Pomalu jsem se na ni otočila a se šíleným úsměvem jsem řekla:
Já jsem Memory. Pamatuj si mne, jelikož já jsem svobodná!

Na závěr menší info a vztahy s CreepyPastou... ^^
Laughing Jack: Jeden z nejlepších přátel, nejspíš jednostranně, ale i tak ho má ráda.
BEN Drowned: Mluví s ním, je v poho. I když Bena někdy nejspíš otravuje.
Ticci Toby: Moc spolu nemluví, ale vztah v poho.
Eyeless Jack: Fajn kámoš.
Smile.jpg: Často o něj zakopává.
Slenderman: Hodně jí zakazuje v noci vraždit, takže ji nechává tvrdnout s BENem ve Slender Mansion.
Sally: Často ji Sally k sobě zatáhne a hodí na ni růžové šaty. Taky si pořád hraje s jejíma ušima.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Blackie Blackie | Web | 18. září 2014 v 19:24 | Reagovat

Well, v životě jsem nečetla/neviděla/whatever tu originální creepypastu nebo jak se to skloňuje :D Ale tohle je naprosto boží :3 Super příběh, super námět a strašně dobře se to četlo C:

2 Ooomarie ♥ Ooomarie ♥ | Web | 21. září 2014 v 11:05 | Reagovat

Spam :-(

3 arisu arisu | 22. září 2014 v 19:38 | Reagovat

zajímavý :-)

4 Little Bad Princess Little Bad Princess | E-mail | Web | 4. května 2015 v 23:39 | Reagovat

Memoryyyyyyyyyy! C: :333 Je to boží x3
Mám malinkou otázečku!
Můžu dát Memory do své CP fanfikce? Pěkně prosím! Mě se tak hrozně líbí! C:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama