Bloody Rose 5

7. listopadu 2014 v 22:44 | Velerina |  • Moje pocity, úvahy a různé blbosti! xP
Takže... jsem překvapená. Aspoň jednomu člověkovi se líbí Bloody Rose. Doufám, že tu bude ještě víc ohlasů<3


Otevřela jsem oči. Ležela jsem svázaná na posteli v nějaké temné místnosti. Jediné světlo mi poskytovalo okýnko nade mnou. Rozhlédla jsem se kolem sebe, až jsem si konečně zvykla na temnotu. Nikdo tam nebyl, za dveřmi jsem však zaslechla něčí hlasy. To, co říkaly, jsem však nerozeznala. Snažila jsem se postavit, nebo aspoň posadit, avšak ani jedno mi nešlo. Čím víc jsem se snažila, tím víc se mi lano zařezávalo do kůže. Nakonec jsem to vzdala a opět si prohlédla pokoj. Tentokrát jsem ale narazila na něco jiného. V rohu stálo cosi temného. Cosi se tam hýbalo. Jak jsem na to tak zírala, najednou se tomu vytvořily oči a divný úsměv. Vypadal, jako kdyby mu vystupoval z těla. Docela mě to vyděsilo, tak jsem silně zavřela oči. Znám už pár creepypast, ale na tohohle týpka jsem ještě nenarazila. Pootevřela jsem jedno oko. "Ta věc" mi seděla přímo před obličejem. Lekla jsem se a zaječela, načež dovnitř vtrhly dvě osoby. Masky a... Jeff.
"Observere!" zakřičel Jeff, "Řekl jsem ti, abys nechodil do tohohle pokoje!" Observer? Tak toho neznám. Tedy neznala. "Ta věc", právě nazvaná Observer, se otočila na Jeffa a pravila: "O důvod víc, proč sem chodit. Tohle je tvá nová parťačka?"
He? Parťačka? Já? Já bych nezabila ani mouchu!
"Jo. Nehrab na ni, nebo tě zabiju." Zatímco Jeff o mě bojoval, cítila jsem Maskyho přímý pohled na mě. Jakmile jsem ale na něj koukla, uhnul pohledem. Ušklíbla jsem se.
"Je krásná," pohlédl na mě krátce Observer, "to se musí uznat. Bude pro mě těžké si s ní nepohrát~" Naskočila mi husina. Co že se mnou chce dělat? Rozhlédla jsem se po pokoji a snažila se najít něco, co by mě zbavilo těch protivných provazů, jenže nic tam nebylo. Sakra, tohle mě už přestávalo bavit.
Asi po deseti minutách hádání jsem to už nevydržela: "Můžete se sakra přestat hádat?! Nezapomeňte na to, že tu přímo před vámi leží spoutaná holka a už ji vážně začínají srát ty provazy!" Oba na mě civěli a stáli tam jako dva solné sloupy. Možná jsem to přehnala? A to nebylo vše. Oba dva se rozesmáli, takže jsem se cítila ještě trapněji. Nakonec si Masky povzdychl, vzal nožík a provazy rozsekl.
"Díky," poděkovala jsem mu a mnula si přitom zápěstí.
"Není zač," odpověděl suše a odstoupil o pár kroků dozadu. Jeff si mě prohlížel, Observer nejspíš odešel, protože jsem ho nikde v místnosti neviděla. Atmosféra zhoustla, dokonce tak moc, že by se i dala krájet. Všichni mlčeli, Jeff na mě civěl a já mu jeho pohled oplácela. Masky to už zřejmě nevydržel.
"Slenderman s tebou chce mluvit. Zněl rozčileně, takže se mu radši omluv... ať už jsi udělala cokoli," oznámil mi, prohlédl si mě od hlavy k patě a otočil se na Jeffa, "a ty... ty ji radši nezpouštěj z očí. Tahle nebude tak poslušná jako Anabel." S těmito slovy odešel z místnosti, takže jsem tam zůstala jenom já s tím psychopatem.
"Tak pojď," prohodil chladně a šel pryč. Rychle jsem vstala a následovala s obavami, abych ho neztratila. Ale nemusela jsem se moc namáhat - spíše než chůzí bych to měla nazvat loudání se. Byl šíleně pomalý.
"Ehm... možná bychom měli přidat na kroku."
"Proč?"
"Nebude Slendy naštvaný, když dojdeme pozdě?" Držela jsem si asi dvoumetrový odstup od něj. Musím uznat, že jeho nemrkající oči mne trochu děsily.
"Jo, to bude." Jeho chladné a krátké odpovědi mi lezly krkem. Odfrkla jsem si, to jsem však neměla dělat, zaujatě se na mě totiž podíval. A to bylo to nejhorší, co jsem mohla dostat. Zaujatý pohled od šílence bez očních víček. Bez. Očních. Víček. Zachvěla jsem se a uhnula pohledem, slyšela jsem, jak se zahihňal. Trvalo nám asi půl hodiny, než jsme dorazili do kanceláře. To ticho, jenž panovalo mezi námi, bylo zdrcující. Jakmile Jeff zaklepal na dveře, skousla jsem ret. Možná jsem si to plivnutí mohla odpustit... Ale ne, to je dobrý. Byla to docela sranda.
Zaskřípění dveří mě probudilo z myšlenek a já se přistihla s menším úšklebkem na tváři. Ihned jsem zbledla, když jsem spatřila vysokého muže bez tváře u knihovny.
"Jeffe! Dítě! Jak se opovažujete přijít o půl hodiny později?!" Jeff si povzdechl. Nevypadal, že by ho Slendermanova rozzuřenost nějak zajímala.
"Co potřebuješ, bossi?" zeptal se klidně. Slendy si povzdechl a posadil se na židli. Stůl mu byl docela malý, takže to vypadalo poměrně legračně.
"Jeffe, dítě..," dlouhán si mě prohlédl, "jak že se vlastně jmenuješ? Monica?"
"Jessica," opravil ho Jeff. Musela jsem mu poděkovat. Vždyť se to Monice ani nepodobá! Počkat... znamená to, že si mě plete s nějakou předchozí?! Takže... už tu zazněla Anabel a teď Monica. Kolik jich asi měl...
"Omlouvám se, Jessico. Na světě je tolik jmen, že už si je prostě nezapamatuji." Hmmm... aspoň je slušný. Žádný nevrlý dědek, kterého potkáte třeba ve Wal-martu. (pozn.a.: Wal-mart = americký obchod, něco jako Kaufland :D) Mávla jsem nad tím rukou.
"To je v pořádku, nic se nestalo."
"Dobře... Jessico. Musíš být jistě zmatená a ne--"
"Jsem ve Slender Mansion, že?" Slenderman nevypadal moc potěšený mým chováním. Právě jsem mu skočila do řeči a i Jeff se tvářil, jako kdybych právě porušila ten nejvyšší zákon. Ach, jak já toho teď lituji.
Slenderman vstal z židle. Vmžiku se zdál omnoho vyšší (ano, i to je možné) a v uších mi pískalo.
"Jessico Marvellová, neskákej mi do řeči!" Jeho hlas se ozýval ze všech stran a musel ho snad slyšet i člověk ve sklepě. Pokud Slender Mansion mělo sklep. Hlavu jsem schovala mezi ramena a ruce dala před sebe v obranném gestu. Slyšela jsem, jak Jeff vyprskl smíchy. To ho však brzo přešlo, Slendy byl nejspíš naštvaný i na něj.
Když se uklidnil, konečně napětí povolilo a já si mohla oddychnout. Musím uznat, že ze Slendyho mám pořádný respekt už teď. Teda... ne, že bych pro něj chtěla pracovat, nebo tak něco...
"Chci otestovat vaši schopnost spolupráce. To, že sis vybral partnerku je fajn, Jeffe, ale to neznamená, že budete k sobě souzeni." Způsob, jakým to říkal, mi vytvářel husinu na zádech. Souzeni? Partnerku?
"No tak to moment! A kdo říkal, že chci s ním zabíjet lidi?!" ozvala jsem se. Oba dva na mě překvapeně koukli.
"Cože?" vydal ze sebe Jeff po chvilce ticha. "Na tebe... Slendy! Co to má znamenat?!"
"Takže zaprvé, neříkej mi Slendy!" ohradil se dlouhán. "A za druhé, nevím... správně bys měla žíznit po krvi. Ale... zdáš se být imunní vůči mým schopnostem. Narozdíl od Maskyho." To je pravda. Masky v přítomnosti Slendermana šílel, stejně jako každý jiný člověk. Ale já tu před ním stojím úplně v pořádku. Je se mnou snad něco špatně? Trhla jsem sebou. Jeff mě totiž chytil za ruku - a páni. Ledovější ruce jsem snad nikdy necítila.
"Chceš snad říct, že mi odporuješ?" Dobře. Musím uznat, že jeho oči bez víček jsou děsivé, ale... tenhle výraz. Na tenhle výraz snad nemělo nic. Jako kdyby se mi prohraboval v duši, vytahoval na povrch všechny mé starosti, strachy a bolesti. Byl to příšerný pocit. Polkla jsem.
"T-To... já..."
"Pokud nechceš zabíjet..," ušklíbl se, "pak tě to naučím."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama