Deadly Scythe (OC)

26. listopadu 2014 v 18:50 | Velerina |  • Moje pocity, úvahy a různé blbosti! xP
Nová creepa! Whuah. I'm so awesome. :3 xD Slíbila jsem ji Eyeless Jackie, ale doufám, že se to nebude líbit jenom jí. ;3


Procházela jsem temnou ulicí.
Normální člověk by mě tam vděl samotnou, avšak já sama nebyla. Šla vedle mě. Ona. Deadly Scythe. Dívka, která mě už asi tři roky sleduje na každém kroku. Možná jsem prostě schizofrenička, možná ne. Ale jsem si jistá, že je. Ona prostě žije. Našeptává mi myšlenky ostatních.
"Vidíš toho muže? Rozchod. Přemýšlí, jestli nezajít do baru a s někým se nevyspat." S podobnými myšlenkami mě otravuje každý den.
Ptáte se, jak vypadá? No. Jak začít. Nosí jen černobílé věci, dokonce i její nehty jsou černobílé. Vlasy jsou převážně bílé, pouze konečky jsou černé a afina černě pruhovaná. Na pravé ruce má černou rukavici a na levé bílou. Pravé oko má zlaté s kočičí zornicí, levé má však zakryté náplastí, zpod níž čouhá jizva. Ptala jsem se jí, odkud ji má, zatím jsem z ní dostala jen "Výlet do hor." Myslím si, že se setkala s vlkem či medvědem, neo spadla na kámen, o čemž však pochybuji, jizva totiž vypadá jako tržná rána od zvířete.
Z myšlenek mě vytrhla noha. Cizí. Málem jsem spadla na zem, kdybych se včas nechytila zdi.
"Scythe!" seřvala jsem dívku, která by normálně stála po mé levici. Avšak ta tam nebyla. "Scythe? Scythe!" otáčela jsem se všude okolo, jenže ona nikde. Za mnou cosi šustlo a dřív, než jsem se stihla otočit, čísi ruka mi zakryla pusu a další přiložila nůž ke krku. Ztuhla jsem na místě, neschopná jediného pohybu. Hlavou se mi honily všechny možné myšlenky, srdce mi rychle bušilo strachem.
"A teď budeš hezky spolupracovat, jinak tě tu na místě podříznu," ozval se hluboký hlas za mnou. Dostala jsem ještě větší strach. Už mi totiž došlo, k čemu teď dojde. Cítila jsem se ztracená. Scythe... přirostla mi k srdci. A teď, když tu se mnou nebyla, cítila jsem se velmi nejistá. V duchu jsem vyvolávala její jméno. Možná se mi to všechno jen zdálo. Možná Scythe ani nebyla opravdová... Byl to jenom výplod mé fantazie?

Už je to měsíc... Měsíc od toho dne, kdy mi neznámý muž vzal panenství a zároveň s ním i chuť do života. Všechno pro mne bylo černobílé. A i ta černobílá barva mi připomínala Scythe. Stala jsem se na ní úplně závislá. Chybí mi její poznámky k tomu, co má zrovna učitel na sobě. A k tomu se cítím příšerně. Chodím na různé terapie, abych se vyrovnala s "šokem", který mi způsobilo to... přepadení. Jenže ono to nepomáhá. Nic nepomáhá. Ani ten ten blbej soucit ostatních! Mám se tím soucitem snad nažrat nebo co?! Nespím. Nejím. Nemám chuť. Každý den si přeji, abych aspoň na minutu viděla Scythe. Jenže... nic. Zázraky se přece nedějí. Povzdechla jsem si a zaklapla deník. Krátce jsem koukla do zrcadla, ale nenašla jsem nic krom bledého obličeje a modrých očí, pod nimiž se nacházely temné kruhy. Byla jsem vyčerpaná, avšak něco mě drželo daleko od spánku. Něco mi říkalo, že bych se stejně moc nevyspala - noční můry byly zaručené. Vstala jsem. Chtěla jsem si jít sednout na sedačku, jenže nešlo to. Podlomily se mi kolena, zatemnilo se mi před očima. "Spi," uslyšela jsem velmi povědomý hlas. Prudce jsem otevřela oči. Ležela jsem v čistě bílém pokoji. Po mé pravici byly přivázané balonky. Červená. Oranžová. Modrá. Štvalo mě to, nenáviděla jsem barvy. Měla jsem obrovskou chuť vzít balonky a přebarvit je na černo-bílo. Do pokoje vešla sestřička.
"Ach, slečno Alice. Vy jste už vzhůru? To jsou skvělé zprávy!" Alice? Kdo je Alice? "Ihned to povím panu doktoru. Na stolku jsou nějaké nové přáníčka, tak si je potom přečtěte." A sestřička byla ta tam. Jenže... Alice? Žádnou Alice neznám! Kdo je to?! Já nejsem Alice, jsem... kdo jsem? Já.. já si nic nepamatuji? Proč tu ležím? Panika se mi rozhostila po těle. V tom se ozvala bolest. Ach, ta agónie. Moje levé oko pálilo, jako kdyby ho někdo zapálil. Snažila jsem se to ignorovat a pohledem zalétla k přáním na nočním stolku. Vzala jsem jedno do ruky, doufajíc, že v něm najdu odpovědi na své otázky. Místo toho jsem byla ale ve větším šoku. 'Milá Alice. Je mi líto, že jsi se musela takhle rozloučit se svými rodiči. Hlavně se uzdrav, tvoje teta Charlotte.' Mí rodiče? Co je s mými rodiči? Místo toho, abych se uklidnila, jsem začala ještě víc šílet. Začala jsem řvát, což přinutila doktora, aby ke mně přišel a pichnul mi nějakou injekci.
"Slečno Alice, uklidněte se! Co se děje?"
"Kde to jsem?! Co je to s mými rodiči?! Řekněte mi, kdo jsem!!" sypala jsem na doktora otázky. Po chvíli však injekce zabrala a já zase byla krotká jako beránek.
"Hmmm.." zamyslel se doktor a pohlédl na sestřičku. "Amnesie?"
"Vypadá to tak," opáčila sestřička. Doktor si pozvdechl, přisunul si židličku k mému lůžku a posadil se.
"Takže, slečno Alice. Vypadá to, že máte amnesii, to je ztráta paměti. Vaše celé jméno je Alice Lake. Před dvěma týdny jsme vás našli s vašimi rodiči v horách. Vypadá to, že jste byli napadeni medvědem--" Nevydržela jsem to a přerušila jsem ho: "A mí rodiče?" Doktor si odkašlal a poupravil si kravatu.
"Ti to nepřežili." Projela mnou ostrá bolest. Ne v oku, ne na těle, ale na srdci. Mí... rodiče... Trhla jsem sebou. Levé oko.
"Mohla bych se podívat do zrcadla?" zeptala jsem se doktora, čímž jsem ho nejspíš překvapila.
"No... ano... sestři?" otočil se na sestru, která mu podala zrcadlo. To podal zase mně. Zhluboka jsem se nadechla a pohlédla do zrcadla. Ztuhla jsem. Mé levé oko bylo zalepeno náplastí. Měla jsem bílé vlasy s černými konečky a černobílou ofinou. Deadly Scythe?!
Prudce jsem otevřela oči - opět. Sen?? Ležela jsem opět v bílém pokoji, po kterém se rozléhalo pípání EKG. Tentokrát tam ale nebyly barevné balonky - byly černobílé. Najednou jsem se zarazila. EKG hlásilo, že mi nebije srdce. Cože?? Rozhlédla jsem se po pokoji. Po místnosti byly rozházené pomuchlané květiny a na zemi... krev. Podívala jsem se vedle sebe a zděsila se. Byly tam oběšeny dvě těla, muž a žena, připadali mi povědomí. A když jsem si uvědomila, že se dívám na své vlastní rodiče, chtělo se mi řvát. Avšak já neřvala. Místo toho jsem se začala... smát? Ne, to není správné. Co se tu děje?! Proč se směji, když chci řvát? Chci vstát, ale nejde to. O co tu jde?! Podívala jsem se do zrcadla položeného na mém klíně. Byla jsem... od krve. Co to? Proč mám na tváři krev? A zase jsem v odrazu viděla pouze Deadly Scythe. Proč se usmívám? Přece chci brečet... Stop...
"To ti to vážně nedochází? Blbko," promluvily samy od sebe moje rty. Huh? "Takže ne. Již nemůžeš kontrolovat svoje tělo. Je moje. Jen a jen moje." V tu ránu mi hlavou projela silná bolest. V uších mi pískalo tak silně, div že jsem neohluchla. Jakmile obojí polevilo, uslyšela jsem hlasy. Deset. Sto. Tisíce hlasů. Všude okolo. Co se tu děje?! Panikařila jsem ještě víc. Nechápala jsem ani jednu věc z toho, co se tu děje.
"Ale hlupáčku můj... to jsou myšlenky. Myšlenky ostatních. Všech lidí v nemocnici. Tobě se to nelíbí? Ten chaos v hlavě, to je to, s čím jsem žila celou dobu. Zvykneš si na to. Za chvíli přestaneš rozlišovat své myšlenky a myšlenky ostatních. A teď... spi." S těmito slovy se mi zatemnilo před očima. Cítila jsem, jak upadám do nekonečného spánku. Už nikdy nebudu svobodná. Buud uvězněná v tomto těle, které patřilo předtím pouze mně. No, už mi nepatří...


Chceme upozornit občany města Praha, aby si dávali pozor na ženu v bílé mikině s pruhovanými rukávy a harémových kalhotech. V srpnu tohoto roku vyvraždila celou nemocnici a na svědomí má čím dál více vražd. Svědkové říkají, že zabíjí pomocí černobílé kosy. Na levém oku má náplast, zpod níž vylézá jizva po útoku zvířete. Dle nemocničních složek se jmenuje Alice Lake, její rodiče zemřeli při výletu do hor, kde je napadl medvěd grizzly. Ztratila levé oko. Svědkové ji však nazývají Deadly Scythe, nebo-li Smrtící Kosa.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nemesis Nemesis | 27. listopadu 2014 v 18:06 | Reagovat

wow tak to je něco . doufám že bude brzo pokračování

2 Sandra Sandra | Web | 30. listopadu 2014 v 18:25 | Reagovat

Ty kráso, to se je úžasný O.O Nemám slov

3 Ryuu L Ryuu L | Web | 1. prosince 2014 v 10:25 | Reagovat

jesus, musím napísať pravdu, že som si prečítala z príbehu malý kúsok, pretože moc nemám čas, ale chcela som sa aspoň pozrieť čo je nové... každopádne sa chcem k poviedke dostať aspoň na večer :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama