Vzpomínky, které za to stojí

6. prosince 2014 v 18:15 | Velerina |  • Moje pocity, úvahy a různé blbosti! xP
Skutečně půvabná noc, nemyslíte? Ach, ano. Za ty poslední 4 roky to je opravdu tichá, ale přesto bolestivá noc.
Seděla jsem u břehu břeky, poslouchala její šum a šepot stromů opodál. Kolem poletovaly světlušky a na nebi se třpytily hvězdy. Existuje vůbec svoboda? ptala jsem se sama sebe. Jistě, mohla jsem si dělat, co jsem chtěla, ale to vše bylo za jednu cenu: smrt. Mé tělo bylo ledové, avšak já necítila žádný chlad. Měla jsem neuhasitelnou žízeň a nekonečný hlad.

Po čem mé tělo prahlo, to jsem netušila. Po lese se rozléhaly zvuky sirén policejních aut. Margaret byla rychlá. Zakryla jsem si hlavu kapucí, jen tak pro jistotu. Pořád dokola jsem se snažila smýt krev z mých rukou. Možná tam už ani nebyla. Ten pocit toho, že jsem zavraždila svého vlastního bratra, tam však stále zůstával. Stále jsem viděla tu krev. Stále jsem ji cítila. Ta železitá vůně.. cosi mnou projelo. Kousla jsem se do rtu a hned zahnala myšlenky na krev pryč. Co teď? Jsem úplně sama v lese, bezradný vrah, co nemá ani ponětí o svobodném životě. Možná jsem měla pomyslet na důsledky dřív, než jsem to udělala. Ach, jak moc si přeji to vše vzít zpět. Zpět do té doby, kdy jsme se rozhodovali, zda-li vůbec jet na tu oslavu. Nenaléhala bych.. a doteď bychom byli šťastná rodinka s matkou alkoholičkou. Jak krásný sen, realita je však úplně jiná. Místo toho jsem přišla o otce, matka skončila v blázinci a já ještě před hodinou odpálkovala svému vlastnímu bratrovi hlavu. Zachvěla jsem se při pomyšlení na tu všechnu krev. A jsme zpátky u krve. Železitý pach rudé tekutiny mě opět udeřil do nosu. Tentokrát jsem to nevydržela a ponořila hlavu do ledové vody. Pomalu jsem se zklidňovala, když v tom mě někdo chytil za rameno. Leknutím jsem vdechla vodu a kašlajíc vynořila hlavu.
"Sakra, co si myslíš, že děláš?!" nadávala jsem na neznámého.
"To bych se měl ptát spíš já!" nadával zase na mě hrubý hlas. Zvedla jsem hlavu a ztuhla na místě šokem. Stál nade mnou asi devatenáctiletý mladík v bílé mikině. Jeho pokožka byla nezvykle bílá, asi tak jako moje. Jeho obličej však byl zohyzděný. Skoro bych ho neviděla kvůli jeho dlouhým havraním vlasům. Měl spálená víčka a na tvářích prořízlý úsměv. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči.
"A vůbec, kdo jsi?" zeptal se a chystal se mi odhrnout kapuci. To jsem já však nechtěla. Rychle jsem sklonila hlavu a přitiskla si kapuci ke tváři.
"Ne!" vyjelo ze mě úplně automaticky. Slyšela jsem, jak se mladík potichu zasmál.
"Určitě nevypadáš hůř než já, zlato," ušklíbl se a narovnal se. "No tak, ukaž se mi~" Chvíli jsem přemýšlela a zakrývala si hlavu. Pak jsem to ale vzdala. Postavila jsem se a odkryla své kočičí uši. Půlku tváře jsem ještě měla narudlou od krve. Překvapeně si mě prohlížel, pak se rozesmál.
"Kočičí uši?! A co ještě? Ocas???" posmíval se mi. Mně však moc do smíchu nebylo. Věděla jsem přesně, proč jsem nechtěla odkrýt svoji tvář. Přesně kvůli tomuhle.
"Cítím krev," prohlásil, jakmile se uklidnil, "ty jsi někoho zabila?" Pomalu jsem přikývla. Nevěděla jsem, jestli mu mám věřit. Přece jenom tu přede mnou stojí kluk se spálenými očními víčky a rozřízlou pusou. Jeho reakce mě upřímně překvapila. Jeho úsměv se rozšířil - pokud je to vlastně vůbec možné.
"Pak vítej do rodiny!" Povytáhla jsem jedno obočí.
"Rodiny?"
"Ano! Creepypasta rodiny! Ah, to je pravda... nejdřív asi musíme za Slendermanem..." Nechápala jsem ani jedno slovo z toho všeho, co mi řekl. Zírala jsem na něj jako na blbce.
"Ahaaa.... creepypasta rodina... už to chápu. Hele, já mám ještě něco.. co si musím zařídit. Uvidíme se později, jo? Ahooj--" chtěla jsem se odplížit pryč, jenže chlapec mě chytil za límec.
"Nikam. Nejsem šílenec. Teda jsem, ale je nás víc. A ty jsi oficiálně jednou z nás."
"No nazdar." Mladík se ušklíbl.
"A bude to horší," prohlásil s úšklebkem na tváři. Měla jsem sto chutí utéct. Něco mi však říkalo, že tohle může být i docela sranda. V tom mi chlapec podal ruku.
"Jmenuji se Jeff," oznámil mi, "Jeff the Killer." Trochu jsem zaváhala, nakonec jsem si s ním ale potřásla rukou.
"Já jsem Memory... těší mě."

-
Co myslíte? Mám pokračovat? Tenhle díl je takový kratší, protože je to jenom takový úvod. A... seznámení s první creepypastou, kterou kdy Memory potká. No, Jeff má pravdu - bude to i horší. >w>
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eyeless Jackie Eyeless Jackie | Web | 6. prosince 2014 v 20:51 | Reagovat

Piš dál!!!! :'3

2 Nemesis Nemesis | 7. prosince 2014 v 13:45 | Reagovat

wow tak to bylo naprosto úžasný prosím prosím o další tvé dílo XD

3 Unicorns Unicorns | 10. prosince 2014 v 14:35 | Reagovat

Zdravím / Dobrý den, jako třída by jsme tě chtěli požádat zda by jsi nedala hlas pro naši úžasnou spolužačku, která pro nás udělá všechno, tímto jí to chceme oplatit. Moc tento "blogový" svět neznáme, takže se omlouváme, jestli moc rušíme. Kamarádka je pod přezdívkou Andie, děkujeme za tvůj čas.
http://blog-teenchoiceawards.blog.cz/1412/hlasovanie-2-najlepsi-grafik-cesky

4 Sandra Sandra | Web | 13. prosince 2014 v 11:40 | Reagovat

Tak to je dobrý, jen pokračuj. Moc se mi to líbí x3

5 Ooomarie ♥ Ooomarie ♥ | Web | 13. prosince 2014 v 17:22 | Reagovat

Ahojky, promiň že otravuju ale u mě na blogu je vyhodnocení kontroly affs: http://ooomarie.blog.cz/1412/kontrola-a-naber-affiliates-christmas-2014-vyhodnoceni

6 Papája Papája | Web | 22. prosince 2014 v 15:00 | Reagovat

hlasovala jsem pro tebe ;) oplatíš hlas pro Papáju zde http://charmed--club.blog.cz/1412/soutez-o-nej-fotku-se-zviretem-2-kolo-hlasovani?

7 Nemesis Nemesis | Web | 26. prosince 2014 v 10:39 | Reagovat

překrásné naprosto úžasné wow wow wow!!!! tohle je tak úžasné díky za článek velerian XP

8 Tohru- Tohru- | E-mail | Web | 2. ledna 2015 v 21:31 | Reagovat

Rozhodne pokračuj!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama