Jeff The Killer

17. ledna 2015 v 23:32 | Leriane |  • Creepypasta postavy

Jeff a jeho rodina se právě přistěhovali do nové čtvrti. Jeho otec získal povýšení v práci a všichni mysleli, že nejlepším nápadem je bydlet právě v jedné z takovýchto "přepychových" čtvrtí. Jeff a jeho bratr Liu si nemohli stěžovat. Nový, lepší dům... Co se na něm nedalo milovat? Během vybalování jedna z jejich sousedek se k nim zastavila.
"Zdravím vás," řekla, "Já jsem Barbara; bydlím tady přes ulici. Každopádně, chtěla jsem se vám představit a předtavit taky svého syna." otočila se a zavolala na syna, aby k ní přišel. "Billy, tohle jsou naši noví sousedé." Billy řekl ahoj a odběhl zpátky na zahradu si hrát.
"Takže," řekla Jeffova máma, "Já se jmenuji Margaret, tohle je můj manžel Peter a naši dva synové, Jeff a Liu." Každý z nich se představil a potom je Barbara pozvala na narozeninovou oslavu svého syna. Jeff a jeho bratr se chystali něco říct, když v tom je jejich matka přerušila s tím, že přijdou rádi. Když byli hotovi s vybalováním, Jeff šel za mámou.
"Mami, proč jsi nás pozvala na oslavu nějakého děcka? Pokud sis nevšimla, já nejsem blbej."
"Jeffe," řekla jeho máma, "Právě jsem se sem přistěhovali; měli bychom dát najevo, že chceme trávit nějaký čas s našimi sousedy. Tak, prostě na tu oslavu půjdeme a to je moje konečné rozhodnutí." Jeff se s mámou dohadoval, ale nakonec přestal, protože věděl, že tohle nikam nepovede. Kdykoliv jeho máma něco řekla, platilo to. Šel nahoru do svého pokoje a svalil se na svou postel. Seděl tam, koukajíc na strop, když najednou ho zachvátil divný pocit. Ne bolest, ale... divný pocit. Nechal to být s tím, že to bylo něco nepodstatného a nedůležitého. Pak uslyšel svou matku, jak na něj volá, aby si šel pro pár svých věcí, tak se zvedl a šel.
Další den ssešel Jeff dolů, aby se nasnídal a nachystal se do školy. Když tam tak seděl, jedl snídani, zase ho přemohl ten podivný pocit. Tentokrát byl silnější. Způsobil mu malou bolest, ale Jeff to znova nechal plavat. Když on a Liu pojedli, šli na autobusovou zastávku. Sedli si na lavičku a čekali na autobus, když v tom nějaký kluk na skateboardu je přeskočil, jenom pár centimetrů nad jejich klíny. Oba dva chlapci leknutím nadskočili. "Hej, co to sakra?"
Ten chlapec přistál na chodníku a otočil se k nim. Stoupl na skateboard a ten vyletěl nahoru přímo do chlapcovy ruky. Mohlo mu být tak dvanáct; o rok mladší, než Jeff. Měl na sobě značkové triko a potrhané džíny.
"Ale, ale, ale. Vypadá to, že tady máme nováčky." Najednou se objevili další dva chlapci. Jeden z nich byl hrozně štíhlý a druhý zase obrovský. "No, když jste tady noví, chtěli bysme se vám představit, támhleto je Keith." Jeff a Liu se podívali na toho hubeného, skoro až vychrtlého chlapce. Měl takový tupý obličej, jaký byste čekali u poskoka. "A on je Troy." Podívali se na toho tlustého. Vypadal jak bečka sádla. Vypadal, jako by mu cvičení a pohyb chyběly od doby, co se začal plazit.
"A já," řekl ten kluk se skatem, "jsem Randy. Takže pro všechny děcka z týhle čtvrt, tady se platí za jízdu autobusem, a nemyslím řidičovi, jestli mi rozumíte." Liu si stoupl, připravený vymlátit z toho usoplence duši, když v tom na něho jeden z jeho kamarádů vytáhl nůž. "No, no, no... doufal jsem, že se s vámi bude dát spolupracovat po dobrém, ale vypadá to, že to budeme muset udělat tím tvrdým způsobem." Randy šel k Liovi a vytáhl mu peněženku z kapsy. Jeff zase měl ten pocit. Tentokrát byl opravdu silný; jako pálení. Stoupl si, ale Liu mu naznačil, aby si sedl. Jeff ho ignoroval a přešel k Randymu.
"Tak poslouchej ty malej grázle, vrať mi bráchovu peněženku, nebo uvidíš." Randy si zastrčil Liovu peněženku do kapsy a vytáhl svůj nůž.
"Jo? A co uděláš?" Hned jak dořekl větu, Jeff ho praštil do nosu. Jak se Randy natáhl po svém nosu, Jeff ho chytil za ruku a zlomil mu zápěstí. Randy začal řvát a Jeff mu z ruky sebral nůž. Troy a Keith se na něho vrhli, ale Jeff byl na ně rychlý. Shodil Randyho na zem. Keith se po něm ohnal, ale Jeff se sklonil a bodl ho do ruky. Keith upustil nůž a spadl na zem s nehorázným křikem. Troy se po něm taky ohnal, ale Jeff nůž ani nepotřeboval. Prostě Troye praštil přímo do břicha a ten se sesunul k zemi. Jak tak upadl, ještě se k tomu pozvracel. Liu nemohl dělat nic jiného, než překvapeně sledovat svého bratra.
"Jeffe, jak's to?" bylo to jediné, co ze sebe dostal. Viděli, jak autobus přijíždí a věděli, že by byli z toho všeho obvinění. Začali utíkat, jak rychle jenom dovedli. Jak běželi, ještě se stačili ohlédnout a viděli autobusového řidiče, jak spěchá k Randymu a ostatním. Když Jeff a Liu dorazili do školy, neodvážili se nikomu nic říct. Všechno, co dělali bylo sezení a poslouchání. Liu přemýšlel o tom, jak jeho bratr zbil pár děcek, ale Jeff věděl, že to bylo něco víc. Bylo to něco děsivého. Když se ho zmocnil ten pocit, věděl, jak mocný byl, to nutkání někomu ublížit. Něvěděl, jak to zní, ale nemohl si pomoct, byl šťastný. Cítil, jak ten pocit z něj vyprchává a znova nepřichází po celou dobu, co byl ve škole. Dokonce když šel domů a jak míjel tu autobusovou zastávku, uvědomil si, že už asi autobusem nebude moct jezdit, ale jemu to nevadilo, cítil se dobře. Když dorazil domů, jeho rodiče se ptali, jaký měl den. On řekl poněkud zlověstně, "Byl to skvělý den." Dalšího rána uslyšel klepání na dveře. Sešel dolů a když otevřel, uviděl dva policisty a mámu, jak se na něj dívá naštvaným pohledem.
"Jeffe, tihle muži mi řekli, že jsi napadl tři chlapce a taky to, že to nebyla obyčejná bitka, a že byli pobodaní. Pobodaní!" Jeffův pohled se potkal se zemí, naznačujíc matce, že to je pravda.
"Mami, to oni byli ti, kdo vytáhli nože na mě a Lia."
"Synku," řekl jeden z policistů, "Našli jsme tři chlapce, dva z nich pobodané a jednoho z nich s obrovskou modřinou na břiše, a máme svědky, kteří tvrdí, že jste z místa činu utekli. Takže to něco dokazuje." Jeff věděl, že to nemá smysl. Mohl říct, že on a Liu byli napadení, ale prostě nebyl důkaz na to, že to nebyli oni, kdo zaútočili jako první. Nemohli říct, že neuprchli z místa činu, protže to byla pravda. Jeff tak nemohl bránit sebe ani Lia.
"Chlapče, zavolej svého bratra." Jeff to nemohl udělat, protože to byl on, kdo zbil ty děti.
"Pane, to... to jsem byl já. Já jsem ten, kdo zmlátil ty děcka. Liu mě chtěl zastavit, ale nedokázal to." Jeden z policistů se podíval na svého kolegu a pak oba přikývli.
"No chlapče, vypadá to na rok strávený v Juvy (výchovný ústav)..."
"Počkat!" křikl Liu. Všichni se na něj podívali, a viděli, že drží nůž. Policisté na něj namířili svoje zbraně.
"Byl jsem to já, já ty grázly zmlátil. Mám důkaz." Liu si vyhrnul rukávy a odhalil tak řezné ranky a modřiny, jako kdyby měl s někým potyčku.
"Synku, polož ten nůž," řekl policista. Liu nůž upustil na zem. Zvedl ruce nad hlavu a přešel k policistům.
"Ne Liu, já to byl! Já to udělal!" Jeffovi tekly slzy po tváři.
"Ubohej brácho. Snažíš se na sebe vzít něco, co jsem udělal já. No, tak mě odveďte." Policisté odvedli Lia do služebního auta.
"Liu, řekni jim, že jsem to byl já! Řekni jim to! Já jsem ten, kdo je zmlátil!" Jeffova máma mu položila své ruce na ramena.
"Jeffe prosím, nemusíš lhát. Už víme, že to byl Liu, můžeš s tím přestat." Jeff bezmocně sledoval, jak policejní auto odjíždí pryč i s Liem. Po pár minutách Jeffův táta zaparkoval na příjezdové cestě, a když viděl Jeffův obličej, věděl, že se něco děje.
"Jeffe, synu, co se stalo?" Jeff mu nemohl odpovědět. Jeho hlasivky byly napjaté z pláče. Místo toho, Jeffova matka vzala jeho otce dovnitř, aby mu řekla, co se přihodilo, zatímco Jeff plakal na příjezdovce. Asi po hodině se Jeff vrátil zpět do domu a viděl, že jeho rodiče jsou šokovaní, smutní a zklamaní. Nemohl se na ně dívat. Nemohl se dívat na to, co si asi o Liovi myslí po tom, co "udělal". Porstě šel spát a snažil se dostal celou tuhle věc ven z hlavy. Dva dny uplynuly bez jakékoliv zprávy od Lia. Žádní přátelé, se kterými by Jeff mohl pobývat. Nic jiného, než smutek a vina. Až do soboty, kdy je Jeff probuzen svou matkou se š'ťastným a rozzářeným obličejem.
"Jeffe, dneska je ten den." řekla, když rozhrnovala záclony a když sluneční světlo zaplnilo jeho pokoj.
"Co je dneska za den?" zeptal se Jeff, když se probíral.
"Přece Billyho oslava." Teď už byl kompletně vzhůru.
"Mami děláš si srandu, že? Nečekáš ode mě, že půjdu na oslavu nějakýho děcka po tom, co se..." pak nastala dlouhá odmlka.
"Jeffe, oba víme, co se stalo. Myslím si, že ta oslava by mohla být něco, co by mohlo zlepšit tu skutečnost, která se stala před pár dny. Tak, a teď se obleč." Jeffova máma odešla z jeho pokoje, aby se ssama nachystala. Jeff se sebou musel bojovat, aby se vůbec přiměl vstát. Našel si nějaké triko a džíny a sešel dolů. Viděl své rodiče nachystané a upravené; matku v šatech a otce v saku. Zamyslel se, proč by si brali takovéto oblečení na oslavu nějakého dítěte?
"Synu, tohle si vážně oblečeš?" zeptala se ho máma.
"Lepší mít tohle než se namaškařit." řekl. Jeho matka potlačila nutkání seřvat ho a zamaskovala to úsměvem.
"Ale no tak Jeffe, možná jsme se vystrojili, ale takhle to chodí, když chceš na někoho udělat dojem." vysvětlil mu otec. Jeff zamručel a šel zpátky do pokoje.
"Ale já nemám přepychový hadry!" zakřičel dolů-
"Prostě si něco najdi." zavolala na něj jeho máma. Rozhlížel se po své skříni a hledal něco, co by mohl nazvat přepychovým, nebo alespoň módním. Našel jedny černé kalhoty, které nosil při speciálních příležitostech, ovšem nemohl najít žádnou košili, která by se k nim hodila. Jediné košile, které našel, byly buď pruhované, nebo s nějakým vzorem. Nic, co by se mu hodilo ke kalhotám. Nakonec zvolil bílou mikinu a oblékl si ji.
"Tohle budeš mít?" zeptali se jednohlasně rodiče. Jeffova matka se podívala na hodinky. "No nic, není čas na převlékání. Pojďme." řekla, když hnala Jeffa a jeho otce ven ze dveří. Přešli ulici k Barbařinému a Billyho domu. Zaklepali na dveře a v nich se objevila Barbara, přesně jako Jeffovi rodiče, namaškařená a přefintěná. Když vešli dovnitř, Jeff viděl jen samé dospěláky, žádné děti.
"Děti jsou na zahradě. Jeffe, co kdyby ses s nimi šel seznámit?" řekla Barbara.
Jeff vešel na zahradu plnou dětí. Pobíhaly tam v divných kovbojských kostýmech a stříleli po sobě umělými pistolemi. Je možnost, že se Jeff ocitl v obchodě Toys R' Us.
Najednou k němu přiběhl malý chlapec a podával mu pistoli a kovbojský klobouk.
"Chceš si s náma hlát?" zeptal se.
"Eee, né dík. Na tohle jsem moc starej." Dítě se na něj podívalo a udělalo ta divná psí očka. "Plosím?" žadonil chlapeček. "Huh, no dobře, dej to sem," řekl Jeff a začal předstírat, že střílí po ostatních. Ze začátku mu to přišlo strašně dětinské, ale nakonec si to začal užívat. Možná to nebyl ten nejlepší druh zábavy, ale po nějaké době dělal něco, co ho přimělo nemyslet na Lia. Hrál si s dětmi nějaký ten čas, dokud nezaslechl podivný zvuk. Znělo to, jako by něco jelo - kolečka. Potom to uviděl. Randy, Troy a Keith, všichni na svých skateboardech, přeletěli přes plot. Jeff zahodil umělou pistoli s kloboukem. Randy se na Jeffa podíval s hotovou spalující nenávistí. "Zdravím, Jeff... je to tak?" řekl. "Máme spolu něco nedořešenýho." Jeff spatřil jeho nateklý nos. "Myslím si, že nemáme. Vymlátil jsem z tebe ty blbý kecy a tys dostal mého bratra do výchovnýho ústavu."
V Randyho očích se zaleskla zloba. "Já nehraju na vyřešíno a nevyřešíno. Já hraju na vítězství a výhru. Možná jsi nám nakopal zadky ten den, ale dneska ne." Randy se vrhl na Jeffa. Oba spadli na zem. Randy praštil Jeffa do nosu a Jeff ho na oplátku chytil za uši a praštil ho. Zkoppl ho ze sebe a oba se postavili na nohy. Děti křičely, pištěly a ječely a rodiče vybíhali z domu. Troy a Keith si z kapes vytáhli zbraně. "Nikdo nic nedělejte, jinak tady budou lítat vnitřnosti!" rozkázali. Randy vytáhl nůž a zarazil ho Jeffovi do ramene.
Jeff zařval a padl na kolena. Randy ho začal kopat do obličeje. Po třech kopancích Jeff chytil Randyho za nohu a strhl ho na zem. Jeff si stoupl a namířil si to k zadním dveřím. Ovšem Troy ho chytil.
"Potřebuješ pomoct?" zvedl Jeffa za kapuci a prohodil ho dveřmi. Když se Jeff snažil postavit na nohy, byl zkopnut zpět na podlahu. Randy do Jeffa začal opakovaně kopat, dokud Jeff nezačal vykašlávat krev.
"No tak, Jeffe! Trochu se vzchop!" Randy vytáhl Jeffa zpět na nohy a pak ho opětovně srazil k zemi. Pak Randy uviděl na kuchyňské lince lahev vodky a tu následně Jeffovi rozbil o hlavu.
"Dělej! Pojď Jeffe, podívej se na mě!" Jeff se na Randyho podíval s obličejem celým od krve. "Já jsem ten, kdo dostal tvýho bratříčka do JDC! A ty tady budeš jen tak sedět a necháš ho tam celej ten rok hnít! Měl by ses stydět!" Jeff se pomalu zvedal.
"No konečně! Ses vzmužil a chceš bojovat!" Jeff už stál na nohou, krev a vodka se mísily na jeho obličeji. Znova pocítil ten podivný pocit, který už nějakou dobu neměl. Randy se znova vrhl na Jeffa. A pak se to stalo. Něco uvnitř Jeffa zkratovalo, přeplo. Jeho psychika zmizela, všechno, co ho dělalo člověkem a lidskou bytostí. Všechno racionální myšlení a uvažování bylo pryč, jediné co chtěl, bylo zabíjet. Chytil Randyho a mrštil s ním o zem. Vylezl si na něj a praštil ho silným úderem přímo do srdce. Úder způsobil zástavu Randyho srdce. Když Randy lapal po dechu Jeff ho začal mlátit. Rána za ránou, do posledního dechu.
Teď se na Jeffa všichni dívali. Rodiče, plačící děti a dokonce i Troy a Keith. Rychle se vrátili do reality a namířili své zbraně na chlapce v bílé mikině. Jeff spatřil hlavice zbraní namířené na jeho osobu a rozběhl se ke schodům. Vystřelili, ale jejich střely šly mimo. Jeff vyběhl po schodech a slyšel, že Troy s Keithem jsou mu v patách. Když vypálili i poslední zbylé náboje, Jeff se ukryl do koupelny. Vztekem vylomí držák na ručníky přímo ze zdi. Troy a Keith vběhnou do koupelny, nože připravené.
Troy namíří svůj nůž na Jeffa, který napřed udělá pár kroků zpátky a pak uděří kovovou tyčí Troye do obličeje. Troy se sesune k zemi, a poslední, kdo zbývá, je Keith. Ten je více mrštný, než Troy, a tedy se vyhne, když se po něm Jeff ožene držákem na ručníky. Keith upustil nůž a chytil Jeffa pod krkem. Přiraziol ho ke zdi a tou ránou se otřásla polička nad nimi. Z ní spadlo bělidlo a přímo na ně dva. Hrozně to pálilo a oba dva začali řvát. Jeff si protřel oči, jak nejlépe dovedl. Zvedl ruku, ve které měl kovovou tyčku a udeřil jí Keitha přímo do hlavy. Jak tam tak ležel, pomalu krvácející a každou sekundu blíž k smrti, zlověstně se usmál.
"Co je tady vtipnýho?" zeptal se Jeff. Keith vytáhl zapalovač a škrtl. "Co je tady vtipného," řekl, "Je to, že jsi celý od bělidla a alkoholu." Jeffovy oči se rozšířily hrůzou, když po něm Keith zapalovač hodil. Když s ním plamen přišel do kontaktu, plameny zapálily alhohol obsažený ve vodce. Plameny ho sžíraly zaživa. Jeff ze sebe vydal odporný vřískot, když se celý vznítil. Snažil se válet po zemi a tím plamen uhasit, ale nemělo to cenu, alkohol z něj udělal chodící inferno. Utíkal chodbou a pak spadl ze schodů. Všichni začali ječet, když uviděli Jeffa, nyní muže v plamenech, jak spadl k zemi, téměř mrtvý. Poslední věc, kterou Jeff viděl, byla jeho matka a ostatní rodiče, jak se jej snaží uhasit. Potom upadl do bezvědomí.
Když se Jeff probral, měl obvaz omotaný kolem obličeje. Nic neviděl, ale cítil obvazy i na svém rameni a stehy po celém těle. Pokoušel se vstát, ale uvědomil si, že má v paži nějakou trubici a ta vypadla, když se pokoušel vstát. V tom se do pokoje přiřítila sestřička.
"Nemyslím si, že ještě můžeš vylézt z postele." řekla, když ho ukládala zpět do postele a spravila mu trubičku. Jeff tam seděl, kompletně beze zraku, a bez ponětí, co je kolem něj.
Konečně, po několika hodinách uslyšel svou matku.
"Zlatíčko, jsi v pořádku?" zeptala se. Jeff jí nemohl odpovědět, jeho obličej byl zavázaný a nebyl schopen mluvit. "Zlato, mám skvělé zprávy. Když vypověděli všichni svědci, přišlo se na to, že Randy přiznal, že se vás snažil napadnout, proto se rozhodli Lia propustit." Tohle skoro přimělo Jeffa znova vstát, ale v polovině se zastavil, vzpomínaje na trubičku, která by mu z paže určitě znova vyklouzla. "Zítra ho propustí a potom můžete vy dva být zase spolu."
Jeffova máma ho obejme a rozloučí se. Dalších pár týdnů byly těmi, kdy Jeffa navštěvovala rodina. Poté přišel den, kdy měli Jeffovi sundat obvazy. Celá jeho rodina tam byla a chtěla vidět, jak bude vypadat. Když doktoři odmotávali obvazy, všichni byli na pokraji napětí. Čekali, dokud nebude poslední kus obvazu držící látku sundaný.
"Doufejme v to nejlepší," řekl doktor. Rychle sundal látku a tím umožnil Jeffově rodině si jej prohlédnout.
Jeffova matka zděšeně vyjekla, když spatřila jeho obličej. Liu a jeho otec ohromeně zírali na jeho obličej. "Co? Co mám s obličejem?" zeptal se zmatený Jeff. Rychle vyskočil z postele, přímo do koupelny. Podíval se do zrcadla a viděl důvod jejich zděšení. Jeho obličej. Byl... byl strašlivý. Jeho rty byly spálené do krvavého odstímu červeně. Jeho obliče nabyl sněhově bílou barvu a jeho vlasy se z hnědé staly černými. No, ty, které zůstaly. Pomalu přiložil svou ruku ke svému obličeji a přejel si po něm. Jeho kůže byla hladká, skoro jako boty, peněženky, nebo kabelky vyrobeny z hadí kůže. Podíval se zpět na svou rodinu a pak opět do zrcadla.
"Jeffe," řekl Liu, "Není to tak zlý..."
"Není to tak zlý?" zopakoval Jeff, "Je to boží!" Jeho rodina byla překvapená. Jeff se začal smát.
"Eh... Jeffe, jsi v pořádku?"
"V pořádku? Nikdy jsem nebyl šťastnější! Ha ha ha ha ha haaaaaa, podívejte se na mě. Tenhle obličej se ke mně skvěle hodí!" Nemohl se přestat smát. Co to způsobilo? Mohl za to ten incident s Randym. Když se prali, něco v jeho hlavě, jeho duševní zdraví, zmizelo, jako by někdo přepnul kanám v televizi. Teď z něj byl pouhý šílený zabijácký stroj. To jeho rodiče netušili.
"Doktore," oslovila muže v bílém plášťi Jeffova matka, "Je můj syn...v pořádku? Víte... s rozumem?"
"Ano, měl by být. Tohle chování je typické pro pacienty, kterým byla podána velice účinná sedativa tišící bolest. Pokud se ujeho chování nezlepší do pár týdnů, přiveďte ho zpátky a my provedeme nějaké psychologické testy."
"Děkuji doktore." Jeffova matka šla za svým vyšinutým synem. "Jeffe, zlato, je čas jít."
Jeff odtrhl zrak od zrak od zrcadla, jeho obličej byl stále pokřivený do šíleného úsměvu. "Dobře maminko." začal se zlověstně smát a jeho matka ho chytila za rameno a šla společně s ním zjistit, kde má oblečení.
"Tohle je to, co se k nám dostalo," řekla žena na recepci a podala Jeffově matce oblečení, které měl Jeff na Billyho oslavě. Oblečení bylo čisté. Žádná krev. Jeffova matka odvedla syna zpátky do pokoje a přiměla ho, aby se oblékl. Potom opustili nemocnici a netušili, že tohle je poslední den jejich života.
Později, toho dne, Jeffova matka se probudila kvůli zvuku vycházejícího z koupelny. Znělo to, jako kdyby někdo plakal. Pomalu přišla blíž, podívat se, co se tam děje. Když nakoukla do koupelny, naskytl se jí hrůzný výhled. Jeff vzal nůž a rozřízl si tváře do obrovského úsměvu.
"Jeffe, co to děláš?" zeptala se ho matka.
Jeff se podíval na matku. "Nemohl jsem se usmívat, maminko. Vždycky to začalo po chvíli bolet. Teď se můžu usmívat pořád!" Jeffova máma si všimla jeho očí. Měl kolem nich černé kruhy.
"Jeffe, tvoje oči!" Jeho oči se zdánlivě vůbec nezavíraly ani nemrkaly.
"Nemohl jsem se na sebe dívat. Byl jsem unavený a oči se mi začaly zavírat. Vypálil jsem si oční víčka, abych se na sebe mohl pořád dívat; na můj nový obličej." Jeffova matka začala pomalu couvat, a uvědomovala si, že z jejího syna se stal vyšinutý psychopat. "Co se děje, maminko? Nejsem krásnej?"
"Ano synku," řekla. "Jsi. P-počkej, jen dojdu pro tatínka, abys mu mohl ukázat svůj obličej, ano?" Běžela do ložnice a zatřásla s Jeffovým otcem. "Zlato, vem pistoli, musíme..." ztichla, když uviděla Jeffa na prahu dveří ložnice, jak drží nůž.
"Maminko, lhala jsi." To bylo to poslední, co uslyšeli. Jeff se k nim rozběhl i s nožem a začal je bodat.
Jeffova bratra vzbudil nějaký zvuk. Pak už nic neslyšel, a tak zavřel oči a pokusil se spát. Když už byl na hranici spánku a bdělosti, přemohl ho pocit, že ho někdo sleduje. Rozhlédl se a v tom okamžiku mu Jeff zacpal pusu. Pomalu zvedl nůž, připravený zapíchnout jej do svého mladšího bratra. Liu sebou házel a snažil se vymanit z Jeffova sevření.
"Psssssssst," řekl Jeff. "Jen jdi spát."



Novinová zpráva:

ZLOVĚSTNÝ NEZNÁMÝ VRAH JE STÁLE NA SVOBODĚ
Po týdnech nevysvětlitelných vražd je zlověstný vrah stále na vzestupu. Bylo nalezeno jen velmi málo důkazů, ovšem policie získala svědectví malého chlapce, jež tvrdí, že krvavé útoky přežil a statečně vypráví svůj příběh.
"Měl jsem zlý sen a probudil jsem se uprostřed noci," říká chlapec, "všiml jsem si, že z nějakého neznámého důvodu bylo mé okno otevřeno, i když si pamatuji, že jsem ho před spaním zavíral. Vstal jsem a šel ho znovu zavřít. Poté jsem si lehl zpět do postele a pokoušel se usnout. Měl jsem ale nepříjemný pocit, že mě někdo pozoruje. Podíval jsem se vzhůru a leknutím vyskočil z postele. Tam v malém paprsku světla, jež pronikal mezi záclonami jsem uviděl dvě oči, vůbec se nepodobaly lidským...byly malé, zlověstné a černě ohraničené a...prostě mě to vyděsilo. A když jsem viděl jeho ústa, byla rozříznutá od ucha k uchu a na nich byl nasazený hrůzostrašný úsměv, hrůzou mi stály vlasy. Ta postava tam prostě jen stála a dívala se na mě. Zdálo se mi, že to trvá už celou věčnost, ale poté na mě promluvil. Jednoduchá věta, ale řekl to takovým tónem z něhož jsem usoudil, že to je šílenec."

Řekl: "Jdi spát." Začal jsem křičet, ale byla to chyba, protože právě můj výkřik ho na mě poslal. Vytáhl nůž a namířil s ním na mé srdce. Skočil na mou postel a chtěl mě bodnout. Já kopal, mlátil kolem sebe, snažil se ho srazit pryč. V tom do mého pokoje vlítl táta. Ta zlověstná postava po něm vrhla svůj nůž a ten se mu zabořil do ramene. Nejspíš by ho i zabil, kdyby náš soused nezavolal policii.
Policie přijela na parkoviště a okamžitě běžela ke dveřím. Muž se otočil a rozběhl se chodbou. Zaslechl jsem ránu, jako když se rozbíjí sklo. Když jsem vyšel ze svého pokoje, uviděl jsem, že vrah proskočil oknem na konci chodby. Podíval jsem se z něj a viděl jsem, jak mizí v dáli. Ale něco vám řeknu, nikdy nezapomenu na ten obličej. Na ty chladné, uhrančivé oči a na ten psychotický úsměv. Tyto vzpomínky nikdy neopustí mou hlavu.

Policie stále pátrá po tomto vrahovi. Pokud někde zahlídnete někoho, kdo se podobá popisu v tomto příběhu, okamžitě se obraťte na místní oddělení policie.




kdyby video nejelo: https://www.youtube.com/watch?v=AxLjGcrmL5w&spfreload=10


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sandra Sandra | Web | 18. ledna 2015 v 11:40 | Reagovat

Tak tenhle příběh je boží x3 Nádherně píšeš, prostě nemám slov ._.

2 Leriane Leriane | Web | 18. ledna 2015 v 11:59 | Reagovat

[1]: nenapsala jsem ho já, připadalo mi zbytečné to znovu překládat, když už to někdo jiný přeložil, ale zároveň vás chci seznámit s creepypastou, je tam uveden i zdroj :)

3 Saki Saki | Web | 19. ledna 2015 v 16:22 | Reagovat

o creepypastě jsem nikdy neslyšela, co to vůbec je? A jinak tohle je zajímavé a děsivé, už jsem to tady u tebe četla včera a musím se přiznat, že než jsem usla, tak jsem na Jeffa musela pořád myslet :D

4 Kimesuke Kimesuke | Web | 4. února 2015 v 21:56 | Reagovat

Awww Jeffův příběh sice znám až moc dobře, ale rád jsem si na něj zavzpomínal 8)

5 Česká Republika. Česká Republika. | 11. února 2015 v 14:52 | Reagovat

leze mi mráz po zádech když to čtu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama