The Night; The Smiling One

10. ledna 2015 v 1:18 | Velerina |  • Moje pocity, úvahy a různé blbosti! xP
Tyhle... ehem... creepypasty jsem vymyslela ze tří věcí: 1. mé náhodné kresby, když jsem se nudila, 2. opuštěné nemocnice opodál domu Leriane, 3. nudy ve škole.
Emm... nedoporučuji slabším povahám. Hlavně ne tu první. EDIT: Vlastně i tu druhou.




The Night
Cvrlikání cvrčku se roznášelo po krajině. Na nebi zářily hvězdy a měsíc mi osvětloval cestu lesem. Nechápu, co jsem touto dobou dělala v lese. Ze začátku tohle měla být zábavná stezka odvahy, ale po půl hodině mi to moc vtipné nepřišlo. Ten zatracený les mi připadal víc a víc povědomý. Možná to má něco společného s tou mou amnesií. Rozhlédla jsem se. Už jsem asi paranoidní, ale měla jsem pocit, že mě něco sleduje. Nic tam však nebylo. Pouze nepřirozeně vysoké stromy. Některé vypadaly jako postavy, to si se mnou ale nejspíš pohrával strach.
Když jsem se však otočila, pohltil mne čistý teror.
Na zemi ležely zakrvácené hlavy mých přátel bez očí a jazyků. Jejich těla visela te stromů a ještě pořád z nich tryskala krev. Někteří měli dokonce vyrvané střeva z těla.
A přímo uprostřed stál tvor. Šedá kůže, žádné vlasy asi chlupy. Civělo to na mě svýma černýma očima se zvláštně stříbrnými duhovkami. Ve svých dlouhých drápech to drželo srdce mé nelepší kamarádky.
Utíkej.
Utíkej...
Zachraň se. Jde to po tobě.

The Smiling One
Tohle byl hodně špatný nápad. Hodně, hooooodně špatný nápad. Jít v NOCI do opuštěné nemocnice uprostřed lesa - Rick je naprostý génius. Ani jeden z nás navíc netušil, jak obrovská je to budova. Po pěti minutách jsme byli donuceni se rozdělit. A tak tu bloudím půl hodiny s baterkou v ruce. Na tmu jsem si zvykl, ale ta zima byla otřesná. A to jsem na sobě měl čtyři vrstvy oblečení, přísahám! Povzdechl jsem si a řekl si, že bych nejspíš měl přestat nadávat a snažit se najít východ. Rick už určitě čeká venku jen na tebe. Bylo by to lehčí, kdyby tady byl aspoň signál. A asi bych se měl uklidnit, pomalu tady z tohoto místa ší--- Sakra. Taky bych si měl dávat větší pozor na cestu, málem jsem teď hodil hubu. V naději, že najdu konečně východ, jsem otevřel dosud neznámé dveře. To jsem ale ucítil ten hnusný puch. V místnosti bylo dusno a smrad. A jen Bůh ví, proč jsem do té místnosti ještě vešel. Jakmile jsem stoupnul do čehosi čvachtavého, měl jsem sto chutí utéct. Ale bylo pozdě. Dveře za mnou práskly a východ z místnosti byl zavřen. Leknutím jsem upustil baterku. Kuželové světlo odhalilo obsah této místnosti. Zakryl jsem si pusu. Už jsem věděl, z čeho mi bylo tak zle. Všude ležely kusy těl, na zdích byly nápisy krví. Zvedl jsem baterku a jelikož byla od krve, utřel jsem ji do své bundy. Ačkoli jsem byl vyděšený a bylo mi blbě z toho puchu, tmy a celkově tohoto pokoje, začal jsem si podrobněji číst nápisy na stěnách.
"It's here"
"Help me"
No, to mě určitě neuklidnilo. Až pak jsem si však něco uvědomil. Celou dobu mě někdo sledoval. Nebo snad... něco? Polilo mě horko a chlad zároveň. Ztuhnul jsem na místě, nebyl jsem schopný se jen otočit, nebo se podívat přes rameno. Něco tam bylo se mnou. Věděl jsem to. Po pár minutách však pocit pominul a já se konečně otočil. Něco bylo jinak. Nebyl jsem si jistý, co, ale prostě... něco vypadalo jinak. A potom jsem si toho všiml: přibyl tam nápis.
"Surrender"
To už jsem toho měl dost. Rychlým krokem jsem vyrazil z místnosti a řítil se chodbami, nevědomky kam. Už jsem sázel pouze na štěstí a intuice, nechtělo se mi přemýšlet - teda spíš jsem nebyl schopný přemýšlet a uažovat o možných cestách. A vida, jakousi záhadou jsem se dostal ke vchodovým dveřím. Jenže to prostě nemohlo být tak lehké. Ne, nebylo. U vchodu stálo malé děvče s medvídkem v ruce. Věděl jsem přesně, že tohle nemohla být normální holčička, na to jsem viděl dost hororů a slyšel dost příběhů. Natáhla ke mně ruku s medvídkem a začala si cosi mumlat. Rozuměl jsem jí jen pár slov jako "přichází" a "pryč", což mě dost znervózňovalo. A pak jsem to uslyšel. Chrastění řetězů. Prudce jsem se otočil. Pár metrů ode mne stálo zvláštní stvoření, jež ve mně vyvolávalo hrůzu. Nemělo to žádnou srst, místo očí jen prázdné důlky, do krku se mu zarýval obojek, shrbená záda, přední končetiny zakončené klepety. Dlouhý ocas tomu nejspíš pomáhal udržovat rovnováhu. Ale nad čím jsem se pozastavil nejvíc, byl jeho úsměv. Usmíval se doširoka jako nějaký maniak... teda, ne, že by to bylo schopné nějakého myšlení. Vypadalo to spíše jako zvíře, než-li člověk.
Uvidělo mě to. Pomalým a kulhavým krokem se to ke mně blížilo... a já nebyl schopný jediného pohybu. Nohy mi přimrzly k tomu jednomu místu na ledové podlaze nemocnice.
Krok.
Krok.
Krok.
Srdce mi bušilo rychleji a rychleji.
Buch buch.
Buch buch.
Buch buch buch.
A konečně, nohy mi odmrzly. Rychle jsem se otočil a rozběhl se ke dveřím. Díky Bohu, holčička tam už nebyla. Chvíli jsem lomcoval klikou, než se dveře otevřely. Vyběhl jsem ven a zavřel za sebou. Neváhal jsem a šel co nejdál od nemocnice. Pobíhal jsem po lese jako pomatený, několikrát mě větve šlehly po obličeji. To mi už ale bylo jedno. Jediné, co jsem vnímal, byl chrastot řetězů a ten jekot... ach proboha, ten jekot, který to zvíře vydávalo. Byl tak ohlušující, dralo mi to srdce a psychiku. Konečně, spatřil jsem světla aut. Když jsem však udělal krok dopředu, spadl jsem do příkopu. Dopadl jsem na záda, jenže ten jekot mě donutil opět vstát. Došla mi energie. Po všech čtyřech jsem se doplazil na silnici... a noc ukončilo oslepující světlo.
Probudil jsem se ve své posteli. Všechno vypadalo normálně, měl jsem na sobě své oblíbené pyžamo. Pak jsem se ale podíval doprava. Plyšový medvídek.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sandra Sandra | Web | 11. ledna 2015 v 19:01 | Reagovat

Tak to je dobrý. Smekám před tebou klobouk, moc pěkně to píšeš :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama