Vzpomínky, které za to stojí 2

27. ledna 2015 v 15:57 | Velerina |  • Moje pocity, úvahy a různé blbosti! xP
Les. Ach, ten přenádherný les. Vůně jehličí jako kdyby hladila mou duši. Šumění řeky rezignovalo mezi stromy a vytvářelo tak přímo nádhernou hudbu. Do toho se přidali cvrčci jako chorály, které neuslyšíte v žádné obyčejné opeře.

Docela jsem si na Jeffa zvykla. Jeho obličej už mi nepřišel zas tak zohyzděný, ba naopak - byl i docela pěkný. Vedl mě prý někam do Slender Mansion a celou dobu o tom mlel dokola a dokola. Musela jsem se pořád usmívat, protože jeho láska k té "creepypasta rodině" vypadala roztomile. Nemohla jsem však setřást pocit, že nás někdo sleduje. Pokud si toho Jeff nevšiml, tak je asi vážně tupý. Pořád mě to nutilo se ohlížet, až se mě Jeff zeptal, zda-li je něco špatně.
"To vážně nemáš pocit, že nás někdo sleduje?" zeptala jsem se zdvihnutým obočím. Pokrčil rameny.
"Nevím, možná je to Slendermanem. Neustále nás musí sledovat, aby věděl, jestli se neděje něco špatného."
"To jako nemáte žádné soukromí?" Když zavrtěl hlavou, ztuhla jsem. Žádné soukromí... sakra. "Ale neboj, Slendy nikomu nikdy neprozradil něčí tajemství," usmál se na mě. Nejspíš si myslel, že mi tím ulehčil, jenže mě to opravdu niajk zvlášť neutěšilo.
V tom jsme zastavili.
"A jsme tu," prohlásil a ukázal na obrovskou budovu přímo před námi. A když říkám obrovskou, tak byla OPRAVDU OBROVSKÁ. Div, že ji ještě nikdo nenašel. Celá vila byla nabarvená na šedo, pouze zdi okolo oken byly červené. Ještě bych tam stála a zírala na dům asi půl hodiny, kdyby mě Jeff nezatáhl dovnitř. Myslela jsem, že to bude velmi staromódní, ale kupodivu na mě působil dům útulně, jaksi pohodově. Po mé pravici se nacházela kuchyně, dále pak po mé levici obývací pokoj. Kuchyně vypadala prázdně, avšak poté mě Jeff zavedl do obýváku. V jednu chvíli na mě upřelo zrak 5 párů očí. Na opěradle seděl nízký blonďatý chlapec v obleku Linka, pod ním krásná slečna s černobílými vlasy a černýma očima, vedle ní pak chlapec s brýlemi a maskou přes ústa, muž s černobílou maskou s jemnými rysy a úplně na konci se mačkal muž s kuklou, která vypadala, jako kdyby se mračila. Všichni na mě zírali a mé kočičí smysly mi řekly, abych se schovala - a tak jsem i učinila. Ehem. Dobře, Jeff není moc dobrý úkryt. Ale i tak jsem se za ním cítila o něco jistěji.
"A kdo je tohle, Jeffe?" ukázala na mě dívka.
"Jo, Jeffe. Kdo ti dovolil si sem přivádět šťabajzny?" ušklíbl se blonďák. Slyšela jsem, jak Jeff tiše zamručel.
"Není to šťabajzna - teda, nevypadá špatně, ale - jmenuje se Memory."
"M-M-Memo-mory..?" zakoktal se chlapec s brýlemi. Pach nervozity mě přímo udeřil do nosu. Dál jsem zůstávala v úkrytu Jeffa a chvěla se strachy. Dívka se usmála.
"No tak, teď jsme neslušní. Měli bychom se jí představit. Já jsem Veronica. Tady ten malej spratek je Ben," pokývla hlavou na Bena, který na ni hodil vražedný pohled.
"Malej?! Ti dám malej, ty-" dříve, než mohl vyslovit nadávku, se představil muž s maskou.
"Já jsem Masky. Těší mě." K němu se přidal muž s kuklou.
Tichým hlasem se představil: "Hoody... taky mě těší..." A hned za ním se představil chlapec s brýlemi a maskou, kterého tak nějak přeskočili.
"Já jsem T-Ticci T-Toby." To už jsem nabyla jistoty a vyšla zpoza Jeffa. Všichni vyvalili oči a Ben spadl z opěradla.
"Kočka?!" vykřikl v údivu blonďák. Sklopila jsem nesměle uši a stáhla ocas mezi nohy, načež se Hoodymu vytvořila rudá skvrna u nosu. (Pozn.a. Ano, je to nosebleed!) Jeff dostal záchvat smíchu, stejně tak Veronica. V tom tam vešel vysoký muž s modrou maskou. Místo očí měl prázdné temné důlky, ze kterých vytékala černá lepivá tekutina. Kvůli mé výšce jsem byla nucena zvednout svou hlavu, abych mu viděla do tváře.
"Ah, Jacku!" Klidná Veronica najednou jako kdyby dostala dávku života. Vyskočila ze sedačky a skočila mužovi kolem krku, na to mu vtiskla pusu na čelo. "Vítej zpátky!" Ten muž, právě nazvaný Jack, se pousmál a odpověděl: "Dík... příště se musíme vydat společně." Hned poté zavítal pohledem na mě.
"Kdopak je tohle?"
"To je Memory. Před chvílí jsem ji sem zavedl. Nemá kam jít," odpověděl Jeff.
"Aha... těší mě, Mem," podal mi ruku a mně trvalo příliš dlouho na pochopení, že si se mnou chtěl potřást. Zaskočila mě přezdívka Mem, kterou mě ještě nikdo nikdy v životě neoslovil. Nakonec jsem si s ním potřásla rukou.
"M-Mě taky..." vysoukala jsem ze sebe krkolomně.
"Ale Jeffe, co na to Slenderman? Prvně se ho musíš zeptat, jestli tu smí zůstat..," prohlásil Masky.
"Ah, jo, to se vyřeší," prohodil lhostejně Jeff, mávnouc nad tím rukou. Na to se muž s maskou zamračil - teda, nebylo to vidět, ale rozhodně to bylo cítit.
"Nezahrávej si s bossem, víš, jak to dopadlo posledně. A nevinný Toby za to zaplatil nejvíc!" ukázal na chlapce po jeho levici. Ten sebou trochu cukl a následně se zachvěl, popadla mě menší lítost - ať už se stalo cokoli. Jeff si povzdechl.
"Mno jo, no, jak chceš, proxy. Zajdu za ním teď... ale Memory radši nechám tu, okay? Postarejte se o ni," s těmito slovy mě popostrčil a odešel.
A já tam zůsala úplně sama... s neznámými lidmi. Super.

-
Omlouvám se, jestli to bylo krátké. Já se prostě k tomu nedokopu... ale tak aspoň něco, ne? :'D
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nika Nika | E-mail | Web | 27. ledna 2015 v 19:14 | Reagovat

Je to božíííí!!!! X3 :D

2 Eyeless Jackie Eyeless Jackie | Web | 29. ledna 2015 v 22:11 | Reagovat

Kurvááááá!!! Já potřebuju další kapitolůůů!!! XD

3 Sandra Sandra | Web | 12. února 2015 v 18:29 | Reagovat

Tak to je boží *W* Já to přímo hltám :3

4 Marketa Kaki Marketa Kaki | Web | 1. března 2015 v 20:36 | Reagovat

Kámo, pokud nenapíšeš další kapitolu, budu donucena ti hodit něco mrtvýho do ksyichtu, jak je mojím zvykem :3 a taky budeš mít co dočinění s tima lidma nad mojim komentářem! Tak šupity :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama