Vzpomínky, které za to stojí 3

20. dubna 2015 v 20:14 | Velerina |  • Moje pocity, úvahy a různé blbosti! xP
Teplý letní vítr jemně pročesával čerstvě posekanou trávu louky. Vše bylo zlatě zabarvené, to kvůli zapadajícímu slunci, ohlašujícímu konec dne a začátek temné noci. A přestože to zní i docela smutně, holčička pobíhající po oné louce se náramně bavila. Přiběhla ke staršímu muži, volajíc: "Koukej, tatínku! Našla jsem prince!" Jakmile rozevřela ruce, vyletěl z nich čistě bílý motýl. Párkrát obkroužil ji i jeho tatínka a už se hrnul opylovat květiny. Tatínek se vřele usmál a pohladil dívenku po vlasech.



"Ale Gemmi, nechytej motýly. Můžeš jim ublížit."
"A jak??"
"No, víš, svoboda netrvá navždy. Motýli jsou krásní, mají nádherná křídla, ale pokud jen setřeš prach z jejich povrchu, již nikdy nepoletí." Jakmile to starší muž dořekl, holčička se zděsila.
"Takže já prince málem zabila?" Tatínek se zasmál.
"No, málem ano. Ale jsem si jistý, že ti odpustí. Přece jen je to princ. Poj'd, už bychom měli jít domů," rozcuchal jí její blond vlásky, sebral batoh ze země a otočil se odchodu. Holčička však zůstala stát na místě. Ne, že by chtěla. Nemohla se pohnout, byla jako z kamene.
"Tati?" začala panikařit. Tatínek však neodpovídal. Šel dál a dál a krajina se začala zabarvovat do modra. Ba ne, tatínek odcházel do úplné tmy, jež se rozšiřovala směrem k dívce. To už se jí nahrnuly slzy do očí.
"Tati!!" volala víc a víc, jenže otec jako by byl hluchý. Nakonec se úplně ztratil z jejího dohledu a když se mohla konečně pohnout, byla úplně pohlcena temnotou. Rozhlédla se, doufajíc, že ještě někde najde trochu světla. Avšak nikde nic. Prázdno. Tma. A dívčí nářky. Bolestivé nářky, které se rozléhaly po celém tom temném místě. Dívka si zkusila zakrýt uši. A jakmile to udělala, zjistila, že nářky nebyly zvenku. Vycházely z jejího nitra. Padla na kolena a rozbrečela se.
"Dost... dost!!!" vykřikla jsem a v tu ránu jsem se posadila. Dech jsem měla roztřepaný, polštář promočený a pyžamo propocené. Už zase ten sen. Je to už měsíc, co mě přijal Slenderman do jeho vily a ten zatracený sen se mi stále opakoval. Skoro každou noc. Ty nářky... nahání mi husí kůži. Prohrábla jsem si své havraní vlasy a snažila se zklidnit. Ozvalo se zaklepání.
"Uhhhh, kdo je to?"
"To jsem já, Veronica."
"Jo... jo, dobrý, vejdi dovnitř," povolila jsem své nejlepší kamarádce a ta jakmile vstoupila do pokoje, zarazila se.
"Bože, ty vypadáš... už zase zlý sen?" Přitakala jsem. Veronica si pouze povzdechla a přišla k šatníku.
"Co si vezmeš do školy?"
"Do školy?"
"Jo, do školy." Povytáhla jsem obočí a nechápavě ji sledovala.
"Aha, ty o tom nevíš? Dnes začíná Střední škola pro Creepypasty. A jelikož jsi už měsíc členem rodiny, budeš do ní chodit také."
"Hyyyyy?!" zděsila jsem se. Školu jsem nenáviděla.
"No neboj, není to jako ve škole pro lidi. Je to lepší. Nikdo tě tam nebuzeruje, až na Bena, ten buzeruje všechny." Musela jsem se zasmát. Sama jsem poznala, jaký dokáže Ben být. Jistě, je docela perverzní, ale uvnitř je milý. Často s ním hraju hry.. a jsem snad jediná. Nikdo jiný nemá čas a Lost Silver, prostě... no, ten si hraje svoje hry. Vlastně je buď to zavřený v pokoji, nebo sedí na gauči a s nikým nekomunije. Meh. Z kluků mám nejradši asi... Puppeteera. Jakmile mi jeho jméno projelo hlavou, musela jsem se kousnout do rtu. Ani nevím proč. Vždy mi při vzpomínce na něj poskočí srdce. Je to bolestivé, ale takové to příjemné bolestivé. Taková ta bolest, kterou nechcete, aby vás pominula, kterou necháte, aby vás rozežrala a pohltila. Byl vždy tichý a klidný, dobře se mi s ním povídalo a naslouchal mi. A navíc, jeho postava byla tak... mužná. Jeho dlaně byly perfektní. Ani jsem si nevšimla, že jsem si usmívala. Mou růžovou bublinu však praskla za méně než vteřinu Veronica.
"Halo, tak co teda! Už víš, co si vezmeš?"
"Uh, co? No... asi... normálně džíny a triko..."
"Holka!" plácla mě svižně po zadku, "máš perfektní postavu, proč si nepůjčíš moje kraťasy?"
"K-Kraťasy?!" vytřeštila jsem oči. Nikdy v životě jsem je na sobě neměla a přišlo mi to... riskantní. Mé tělo se mi vůbec nelíbilo, proč bych ho měla tedy ukazovat? Mé reakci se kamarádka pouze zasmála.
"Jdu pro ně, jsem si jistá, že ti budou slušet!" a s těmito slovy vyběhla z pokoje. Teprve teď jsem vstala a podívala se do zrcadla. Mé vlasy čouhaly všemi směry, jedno ucho bylo povislé. Pod očima se mi rýsovaly temné kruhy, jež byly ještě výraznější díky mé bledé pleti. Spávala jsem vždy ve spodním prádle a vrchním díle pyžama, které mi bylo velké. Můj pohled sklouzl na niší partie - hruď. Můj nekonečný problém. Vždy byly malé! Nejspíš kvůli mé smrti přestaly růst. Hrůza. Jak se mám zalíbit Puppeteerovi-
Musela jsem se zastavit. Ne. Prostě ne. Jsme vrazi. Nemůžeme spolu chodit, bylo by to divný. I když... Veronica a Jack jsou taky spolu... Na to do pokoje vstoupili oba dva - Veru a Jack. Poskočila jsem, jakmile jsem si všimla jeho přítomnosti. Bože, řekni mi, že mě právě nevidí ve spodním prádle. Cítila jsem, jak si mě přeměřoval. To už ke mně přiběhla Veronica a zachránila mne.
"Jacku, běž ven, přece se nebudeme převlíkat před tebou!"
Jack se ušklíbl. "No, s tebou problém nemám a Memory--" to už po něm hodila polštář.
"Vypadni, úchyle!" zasmála se. Jack předstíral zklamání a odešel z pokoje.
"Dobře, mám tady kraťase a tričko s výstřihem."
"S výstřihem? Vždyť ani nemám prsa!"
"Na," strčila mi do rukou triko a kraťase, "obleč si to." Jen jsem si povzdechla a udělala, jak chtěla. Věděla jsem, že odpor byl marný. A tak jsem na sebe hodila oblečení, vyslechla si pár poznámek, schytala dalších několik plácanců po zadku a po dlouhém přemlouvání si nechala učesat vlasy. Vždy jsem si je smotala do culíku, ale jen tak narychlo. Takže to v porovnání s tím culíkem, který mi udělala Veronica, byl snad jen marný pokus o ponytail. Nakonec jsem si po dlouhé době připadala... pěkná. Dobře, pěkná ne. Ale špatně jsem taky nevypadala. Pousmála jsem se na sebe do zrcadla a vyšla ven z pokoje.
"Učebnice a tak ještě dostaneme, ne?"
"Žádné učebnice nejsou, jen sešity," zahihňala se Veru a já se zastydila. Bohužel, všimla si toho.
"To je v pohodě, jsi tu poprvé," vedla mě chodbou. Konečně jsme narazili na velké dubové dveře. Knihovna. To místo jsem znala velmi dobře, trávila jsem tam nejvíc času. Byly tam uloženy všechny knihy, jež Slenderman za svůj život nasbíral. A že jich je! V obrovské místnosti leželo asi 10 000 knih. Fíha. Často jsem tam Slendyho potkávala. Stejně jako já tam trávil dost času a bylo vidět, že taky rád čte. Vždy mi doporučil nějakou knihu a udivovalo mne, jak se dokonce trefil do mého vkusu.
Vstoupili jsme dovnitř. Do nosu mne uhodila známá a příjemná vůně starých knih, hřebíčku a... máty? Rozhlédla jsem se. Samozřejmě. Stál tam.
V rohu, úplně sám zticha, v černém oblečení. Jeho černé vlasy splývaly po ramena a na jeho obličeji se rozzářil zlatý úsměv, jakmile mě spatřil.
Puppeteer.
Roztála jsem. Uvědomila jsem si, že proti tomuhle se nedá bojovat. Nechť mě unáší proud vášně...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ninisisinka Ninisisinka | 2. května 2015 v 22:24 | Reagovat

Skvělé :3 Píšeš suprově.

2 Misaki-chan Misaki-chan | Web | 4. května 2015 v 14:37 | Reagovat

Jéé (✪◡✪) To je zaujímavé :3 Najviac sa mi asi páči "Vždy mi při vzpomínce na něj poskočí srdce. Je to bolestivé, ale takové to příjemné bolestivé. Taková ta bolest, kterou nechcete, aby vás pominula, kterou necháte, aby vás rozežrala a pohltila." :33

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama