7 měsíců s ďáblem...

17. října 2015 v 0:38 | Velerina |  • Moje pocity, úvahy a různé blbosti! xP
Rozhodla jsem se, že sem napíšu něco velmi... osobního. Nevím, jestli dělám chybu. Sakra, já ani nevím, co dělám. Ale prostě, potřebuji si to sepsat.
A možná... možná se také snažím dosáhnout pochopení. No a tak nějak... tohle je místo, kde se cítím, že ho možná i najdu.
Prosím. Tohle není povídka. Vše, co sem sepíšu, se mi opravdu stalo. Je to skutečnost, nic není smyšlené.



7 měsíců. Těch 7 měsíců. Brzo by tomu byl rok, heh.
V říjnu minulého roku jsem se na asku spřátelila s chlapcem. Polák, roleplayoval za Bena. Postupně jsem ho měla radši a radši a ani jsem si neuvědomila, že jsem se do něj zamilovala. Šíleně. Byl tam pro mě, když jsem se rozešla se svým klukem. A já tam pro něj byla, když chtěl spáchat sebevraždu. To bylo kolem Vánoc. Chtěl 24. prosince, přesně na Štědrý den, spáchat sebevraždu. Ale to jsem mu nedovolila. Vstoupila jsem mu do cesty a zastavila ho. Ach, jak jsem na sebe byla hrdá... přece jen, zachránila jsem život! A nebo... zachránila jsem ho, že jo? Nicméně, náš vztah se prohluboval. Tak moc, že jsem si ani nevšimla, že jsme spolu začali chodit. Mezitím jsem se dozvěděla, že je schizofrenik. To už jsem tušila, že skáču do hluboké a temné jámy. Ale jak moc temné, to jsem netušila. A protože jsem byla šíleně zamilovaná, udělala jsem chybu a skočila do ní úplně dobrovolně a beze smyslů se za ním vrhla. Když se o mém vztahu dozvěděla Leriane, začaly hádky. Žárlila, nemohla přijmout, že mám lepší vztah s někým, koho znám mnohem kratší dobu, než ji. Nezazlívám jí to. Ale nechávala mě vybrat si mezi ní a jím. Následovaly dny neustálého breku a hádek, nebo, spíše mě snažící se konečně rozhodnout a Leriane hustící do mě všechno možné. Až nakonec jsem oba vztahy zachránila. Měla jsem toho dost, pořádně se naštvala a seřvala Ler-chan. Hah. No a to bylo asi naposledy, co jsem spatřila světlo svého pozitivního a veselého já. Od té doby začaly změny, můj svět bledl a bledl, stejně jako růže mého života. Stále jsem při něm a držela ho za ruku, vedla jsem ho za jediným zdrojem světla.
Jenže... znáte takovou tu rybu, ne? Nevím, jak se jmenuje. Má malé světýlko před hubou, díky které vábí ryby do své tlamy plné ostrých zubů. Hnusná ryba. Přesně takové to bylo. Ale já se nevzdávala. I když se mi do těla zařezávaly zuby, stále jsem se usmívala, jen a jen pro něj.
No a pak se objevil on.
Konrad. To jméno... ještě teď se mi hnusí. Konrad byl jeho druhá stránka, alter-ego, temnota jeho mozku. Víte, jak to chodí se schizofreniky, že... Čas od času nad ním přebíral kontrolu a ty věci, co jsem od něj slyšela... Jednou mému Benovi rozřízl hrudník. (Budu mu říkat stále Ben, jelikož tu nechci zveřejňovat jeho pravé jméno.) Nazýval mě lhářkou, nadával mi, cítila jsem od něj jen a jen nenávist. Ale stále jsem ho držela za ruku a vedla tou temnotou.
První šok. Bena poslali na psychiatrii. Tři dny jsem od něj nedostala zprávu, bylo mi na nic a měla jsem starosti. Až pak mi začal i psát. Říkal mi, jaké to tam je. Malé okýnko, postel a lampička. Bylo mi ho líto. A tenkrát jsem dostala poslední zprávu od Konrada. "Lhářko, lhářko, lhářko!" opakoval stále dokola. Slíbila jsem mu, že budu jeho kamarádkou. Opravdu jsem to chtěla splnit. Jenže nešlo to. Prostě ne. Ale hele! Konrad se ztratil a Bena pustili z psychiatrie. Věci se zdály být fajn. Ale nebyly. Začala jsem z toho všeho být opravdu vyčerpaná. Týdny jsem se neusmívala a jedinou mou záchranou bylo kreslení. A jakmile ty kresby uviděli rodiče, sebrali mi internet. A dodnes to dělají. A stále nechápou, že to vždy věci jen zhorší. Ale nejhorší je, že to nijak jinak neřešili. Když jsem doufala, že mi aspoň pomůžou, ne. Nepomohli. Nepochopili mě.
A druhý šok. Ben je holka. Když jsem se to dozvěděla, zírala jsem. Takže jsem celou tu dobu chodila s holkou? Ale no co. Věci se zlepšovaly. Ben byl veselejší a o to veselejší jsem byla já, když jsem ho rozesmála. To bylo mé štěstí v neštěstí. Prostě jsem to zahodila za hlavu. Bena jsem milovala za to, kdo byl, ne jak vypadal a jakého pohlaví vlastně byl. Vždyť ono je to všechno jedno. Navíc mi přišlo hloupé zahodit tak dlouhý vztah jenom kvůli tomu. Pokračovali jsme dále. A tentokrát, to bylo jako na horské dráze. Jednou jsem se cítila tak šťastná, ale pak Ben provedl něco hrozného a já se zase potopila do toho hnusného temného močálu plného těch škaredých ryb. Z té doby si toho moc nepamatuji. No ale pak přišlo léto.
Léto bylo úžasné. Pozitivní energie byla úplně všude, neustále jsme se smály, na deprese jsem ani nepomýšlela. Měly jsme se původně sejít v Krakově, ale to nakonec nevyšlo. Avšak to mi nevadilo. Respektovala jsem její rozhodnutí, nemohla jsem ji nutit do stresu.
A tím už se pomalu blížíme k září. Všechno dobré jednou skončí. Konrad se vracel. Když mi to řekla, zhroutila jsem se. Jen jsem seděla na židli a jediné, čeho jsem byla schopná, bylo brečet. A tentokrát, už jsem neměla sílu na to se usmát. Pocítila jsem takovou prázdnotu, nic mě nebolelo a zároveň jsem cítila ukrutnou bolest. Díky bohu při mě stála nová kamarádka, Cherry. Doteď jsem jí strašně vděčná... objala mě, rozuměla mi, vyslechla si mě. Byla pro mě mnohem větší oporou, než si uvědomuje. Tak jsem se pokusila ještě jednou usmát. Narovnala jsem se a zkusila to znovu. Chytla ho za ruku a vedla ho.
K propasti. Tímto se dostáváme do minulého týdne. Nebo snad i předminulého? Nevím, tak nějak ztrácím pojem o čase. Poslední kapka padla. Rozhodla jsem se, že už toho mám dost. Najednou jsem pohlédla nahoru, chtěla jsem se konečně přestat topit v té hnusné vodě. Rozešla jsem se s ním. Prvně jsem měla hrozný strach. I přestože jsme stále zůstali přátelé, měla jsem strašný pocit, že kvůli mně sobě něco udělá. Ten pocit viny mě sžíral asi týden, dokud jsem mu nenapsala.
14. října 2015. Naše poslední a nejspíš jediná hádka. Všeho jsem měla plné zuby. Už asi měsíc jsem měla strašné problémy s emocemi, snadno mě věci rozčílily a kolikrát jsem musela odejít od počítače a nechat si zchladit hlavu, protože jsem na ni nechtěla křičet. Ale ten den jsem se na to vše už vykašlala. Bylo mi to jedno. Nechal ve mně prázdnotu, odebral mi všechno štěstí.
Řekl, že má nějaký problém.
"Jaký? Co se děje?" zeptala jsem se ho se zájmem stejně velkým, jako jsem ho vždycky měla.
"Ale... to je jedno." To je jedno. To je jedno. Té zatracené věty jsem měla dost. Vždy, když jsem se snažila pomoct mě takhle odstrčil. A tentokrát, tentokrát to ve mně zažhnulo plamen.
Já: "Ohhhhh, to je jedno. Ta věta mi TAK chyběla. Víš co? Seru na to, mně to je už jedno."
On: "To jsem chtěl slyšet." Naštvala jsem se ještě víc.
Já: "V tom případě ti kurwa gratuluji, protože jsi mě úplně zničil, jsem ráda, že tě to činí šťastným. Protože whoa, nemít zájem je taaaaaková zábava!"
On: "Tak proč jsi přišla zpátky?"
Já: "Protože jsem se stále snažila být sama sebou."
On: "Tak přestaň. Buď jako všichni ostatní. Je to lehčí. MUSÍ TO BÝT KURWA LEHČÍ."
Já: "Ne pro mě."
On: "JDI DO HAJZLU"
Já: "Dobře. Jdu pryč. Sbohem."
On: "Běž být monstrem někam jinam, seru na tenhle zkurvenej svět! Vzdávám to!"
Monstrem.
Monstrem. Nazval mě monstrem. Mě, tu dívku, která při něm stála celou tu dobu, tu, která ho vodila za ruku, tu která se mu snažila pomoct, tu nazval monstrem. Tu, která mu byla oporou. Přičemž on, tam pro mě nikdy nebyl.
Ale možná měl pravdu, protože mě to už opravdu nezajímá. Obracím tvář a utíkám. Od té doby jsem od něj neslyšela, nevím, jestli opravdu spáchal sebevraždu.
Podle mě se o to aspoň pokusil. Jenže je to takovej idiot, že se mu to nikdy nepodařilo.
Jep, i když jsme spolu chodili, pokoušel se o to asi šestkrát. Říkal, že vždy těsně před tím, než to udělal, ho cosi zastavilo. Vzpomínka na mě.
Tak nevím, jestli ho tentokrát vzpomínka na to "monstrum", co se ho snažilo zachránit, zastaví.
Ale... víte, jak to bolí?
7 měsíců. Tolik slibů, které byly porušeny.
7 měsíců v pekle jenom kvůli němu a on mě pak odkopne, přičemž mě nazve monstrem.
Nezajímá mě to.
Opravdu.
Nebo snad ano?
Já nevím.
Nic nevím.
Ztrácím se, topím se.
Nezajímá mě přítomnost, ani budoucnost. Nechávám se pohltit minulostí.
Pocit samoty.
Pocit, že žiju jen proto, že musím.
Pocit, že nedělám nic, co bych chtěla dělat.
Mám přátele... Cherry. Mia. Leriane.
Ale možná je ta samota... to prázdno v mém srdci.
Právě teď nic necítím. Ani štěstí, ani smutek. Možná cítím vztek a frustraci.
Ale řekněte mi... není to oprávněné, po těch sedmi měsících v pekle?

~Děkuji moc všem, kteří se dostali až sem... Velerina.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Misaki Misaki | Web | 7. listopadu 2015 v 19:08 | Reagovat

Muselo to byť pre teba ťažké.. Vyvolalo to vo mne toľko emócii.Chápem že si ho(ju) milovala a preto si pri ňom(nej) toľko ostala... ale.. Nebola si jediná čo na seba toľko tlačila? Keď ste sa mali stretnúť tak to on/a zrušila... Ty si sa snažila zachrániť vzťah ktorý ťa iba ničil...A to že ty si monštrum?! To ti povie taký človek? Normálne ma to nahnevalo...

"Keď robíme pre niekoho všetko len aby bol šťastný a on si to neváži a pamätá si to len v ten jeden deň, je to ako smiať sa plačúcemu do tváre. V obidvoch prípadoch sme sklamaní, smutní a BOLÍ TO."

2 Velerina Velerina | 8. prosince 2015 v 11:20 | Reagovat

[1]: Děkuji za pochopení :) Nom, četla si to i Leriane a také říkala, že to v ní vyvolalo strašně moc emocí. :D Ale už je mi lépe. Mluvila jsem s jedním známým a řekl, že schizofrenici - ač to nedělají schválně - jsou strašní energetičtí upíři. A měl pravdu, za těch 7 měsíců ze mě stihnul vysát život a všechen optimismus. Ale pomalu se to vrací dopořádku.

3 Kimiko Kimiko | E-mail | Web | 9. ledna 2016 v 7:40 | Reagovat

To je mi líto, co se ti stalo. Ale vidíš zvládla si to a tím dokazuješ, jak silná v nitru jsi. Jsem ráda, že se to vrací do pořádku.Já něco podobného zažila, ale to jsem byla ještě malá. A kdyby ses chtěla někdy vykecat třeba jenom o tom, co se stalo ve škole tak mi můžeš napsat. Ráda si s tebou budu psát kdybys chtěla. A hlavu vzhůru všechno jsi to zvládla, jsi dobrá! ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama