Tall, Thin and Faceless (Část 1.)

13. října 2015 v 19:56 | Velerina |  • Překlady
Začněme s příběhem o Slendermanovi~


Zdi.
Bílé zdi.
Bílé polstrované zdi.
Ráno.
Večer.
Bílé polstrované zdi.
Řeknu vám, proč vidím tyto bílé polstrované zdi ráno i večer každý den.
Jsem - tedy aspoň podle doktorů - šílený. Halucinace, paranoia, schizofrenie, rozdvojená osobnost, seznam těch psychických nemocí je nekonečný. Býval jsem normální pracující muž, žijící typický americký sen. Měl jsem ženu a dvě děti. Můj příjem byl vysoký a mé dluhy nízké. Měl jsem všechno. Ale pak se to změnilo. Věci začaly jít ve směru, ve kterém bych si to nemohl ani představit.
Má žena i já jsme vždy chtěli zajet na Britské ostrovy, ale většinu času k tomu nebyl dostatek peněz. Trvalo nám sedm let a dvě povýšení, než jsme mohli vůbec přemýšlet realisticky. Každopádně, po měsících opatrného plánování a přípravy jsme konečně letěli letadlem přes atlantský oceán. Jen já a ona. Bez dětí. Bez práce. Nic, než nádherná krajina a celodenní relaxace.
Přeskočme týden. Jelikož jsme už prošli všechna velká města, rozhodli jsme se, že půjdeme na nějaká menší místa někde na venkově. Sbalili jsme si jen nezbytné věci a jeli taxíkem do venkovské strany Anglie. A právě v tu chvíli se začaly dít příšerné věci. Potkali jsme starého krejčího v mírně zdobeném krámku. Řekl, že šije obleky již přes šedesát pět let. To vzbudilo mou pozornost. Rozhodl jsem se, že trochu víc utratím a jeden si koupím. Nic nepřekoná řemeslo po domácku vyrobeného obleku. Po zaplacení a přivolání taxíku, mé oči zachytily obrázek na stěně. Černobílý, ze zhruba poloviny 50. let. Stál na něm velmi vysoký a hubený muž uprostřed travnaté louky. Jeho obličej byl rozmazaný. Obrázek působil staře. Moc jsem o něm nepřemýšlel. Ale i tak, něco na něm ve mně vyvolalo velkou nervozitu. Působil zvláštně. Dokonce až... hrozivě. Zeptal jsem se krejčího, ale ten o něm odmítal mluvit. To jen zvýšilo mou zvědavost.
Den se střídal za dnem a již bylo na čase odejít domů. Část v nás chtěla zůstat, ale již jsme byli vyčerpaní. Prostě jsme už tam nemohli zůstat. Let zpátky byl matný, jelikož jsme oba celou dobu spali. Odpočinek bylo to jediné, na co jsme po všech těch výletech mohli myslet. Když jsem však sjel do příjezdové cesty, něco bylo špatně. Držel jsem v sobě ten stejný pocit, jako když jsem zíral tehdy na ten obrázek. Pocit hrůzy a zvědavosti. Nechtěl jsem pokračovat, ale má mysl mě do toho nutila. Když jsem vystoupil z auta, podlomily se mi kolena a má žena mi musela pomoct dojít do ložnice. Sám bez ní bych to nejspíš nezvládl. Myslel jsem si, že mě čeká dlouhý spánek.
Myslel.
Tu noc mě soužily samé noční můry o tom vysokém muži na louce. I když... nebyla to ani noční můra. Spíš tam jen stál a nečinně přihlížel všemu, co dělám. Ani neměl obličej. Vždy ho měl rozmazaný, ať už jsem se snažil zaostřit sebevíc. Jako kdyby se ten obrázek v mé mysli probudil, ale přesto zůstával neměnný. To vše trvalo, až dokud jsem nebyl násilně probuzen zvukem rozbité lampy.
Rozběhl jsem se dolů dvěma schodišti, které vedly od ložnice k obývacímu pokoji. Cestou jsem vzal cihlu, kterou jsme používali k zatarasení dveří a proplížil jsem se do jediné místnosti v našem domě, kde svítila lampa. Kleknul jsem si a sebral ze země střep, když v tom se za mnou mihl vánek, jako když někdo běží. Vstal jsem rychleji, než vystrašená kočka a otočil se, abych zjistil, co se to za mnou mihlo. Mé oči se zatím nepřizpůsobily té temnotě, jež mne obklopovala. Proto jsem nastražil uši... Nic. Neslyšel jsem vůbec nic, pouze hrobové ticho. Možná to byl jen zlý sen, nebo si se mnou pohrávala únava. Možná lampa spadla jen kvůli menšímu zachvění.. I tak jsem byl znavený a hluboce jsem si přál spánek, tentokrát bez nočních můr.
Samozřejmě, že to se nestalo.
Po celou noc mě děsily sny s tím vysokým mužem.. Zdál se mi ale docela zvědavý, jelikož mě vždy sledoval zpoza stromů. Na té fotce byl úplně odhalený, ale ve snech se vždycky za něčím schovával. Podvědomě jsem si tenkrát přál, abych se tenkrát nepřestěhoval vedle lesa. Bál jsem se, že by mě mohl sledovat. Nebo nedej bože zkoumat... (pozn.a. Tenhle odstavec byl mega těžký na překlad, doufám, že to dává aspoň trochu smysl.)
Netrvalo mi dlouho se přinutit probudit. 10:46 ráno. Podíval jsem se doleva a pak doprava. Moje žena tam nevinně spala přímo vedle mě. Nemůže tušit, jaké štěstí to má... Ztěžka jsem vstal a došoural se dolů. Čekal jsem, že tam uvidím své děti s očima upřenýma na televizi, ale pak jsem si uvědomil, že jsou vlastně u babičky. Ten den měly přijet domů. To ticho mi bude chybět. Ale to bylo v pořádku, jelikož děti mi chyběly ještě více. Dál jsem sešel schody doufajíc, že si budu moct zahrát karty na počítači, když vtom jsem se zarazil. Ta lampa nebyla rozbitá... někdo posbíral střepy a slepil ji. Ale ne lepidlem... Ta hmota vypadala jako dehet, černá a lepkavá. Býval bych ji ochutnal, ale to nejspíš nebyl dobrý nápad. Manželka se musela probudit. Rychle. Začínal jsem panikařit.
Vysvětlil jsem jí vše, co se mi tu noc dělo. Lampu i ty sny. Jen nad tím protočila očima a prohodila, že jsem musel být zdrogovaný či něco. Ženy. Někdy mám ten pocit, že to dělají schválně. Stále nejistý kvůli tomu ránu jsem se přinutil podívat na ten les u našeho domu. Všechno se zdálo v pořádku. Svítilo slunce, takže les nevypadal tak hrozivě jako v noci. Obzvlášť tu noc. Najednou jsem spatřil světlo v koutku mého oka, díky čemuž jsem málem vyskočil z kůže. Jenže jsem se lekl zbytečně, byly to jen děti, jejich babička je dovezla k nám. Měl bych se už zklidnit. Moc o tom přemýšlím a pak se divím, že jsem tak vynervovaný.
Uběhly hodiny her s našimi dětmi. Uložili jsme je do postele a odpočívali na sedačce. Má žena mi spala na hrudníku a já pomalu také usínal. Jenže to ticho dlouho netrvalo; hlasité zařinčení ho přerušilo. Muselo se rozbít okno. V panice jsme vyběhli nahoru, jak nejrychleji to šlo. Nejstarší syn, oči vytřeštěné strachy, nám řekl, že to přišlo od bratrova pokoje. Bez přemýšlení jsem vykopnul dveře. Pouhá lampička ve vzdáleném rohu poskytovala světlo v tom temném pokoji. Stál tam. Vysoký muž bez obličeje, nakláněl se nad postelí mého syna.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 STIAK STIAK | Web | 19. listopadu 2015 v 10:05 | Reagovat

OH MY GOSH TO JE ÚŽASNÝ :3
Je to... úplně epický...!
(nejvíc creepy mi přijde ta lampa. Měla bych se bát tý svý :D)

Hrozně hezky píšeš, hrozně hezky překládáš. Budu tě tu stalkovat a čekat na další :3

2 Maki Maki | 4. prosince 2015 v 19:33 | Reagovat

TO JE BOŽÍ DAVAJ DALŠÍ DÍL

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama